Kamení, aneb co je tvrdé, může být i měkké na Vysočině

Lithný pegmatit v Osové Bítýšce     Na katastru obce Osová Bítýška, v místní části Osová, na styku migmatitu a ortoruly na okraji moldanubické oblasti gföhlské skupiny paleozoika až proterozoika se vyskytuje malé nestandardní těleso lithného pegmatitu, které není veřejnosti všeobecně známo, a ani nedosahuje, co se nálezů minerálů týče, kvality a kvantity nálezů z lithných pegmatitů, jako např. Rožná, Dobrá Voda, či Řečice apod. Pegmatit má směr SZ-JV. Směrnou délku ani šířku se zatím nepodařilo zjistit, ale nálezy s pegmatitem se vyskytují na ploše cca 15 x 10 m. Ovšem místo s lithnou mineralizací je pouze v jednom úzkém proužku cca 2 x 1 m. Na složení pegmatitu se podílí několik jednotek: granitická, písmenková a bloková. Nejrozšířenějším zdejším turmalínem je skoryl, který se vyskytuje v nedokonalých a neukončených krystalech do 8 cm, které nejsou sběratelsky příliš atraktivní. Zřídka lze nalézt i pěknější skorylové vějíře a slunce. Ze slíd se vyskytuje velmi hojný muskovit ve všech možných variantách od lupenitých a vějířovitých až po téměř celistvé a zrnité agregáty, podobné výskytům v Rožné. Hojný je také biotit ve formě různých lišt. Živce se vyskytují pouze v kusových ukázkách, stejně jako křemen.     Lokalitu pravidelně navštěvuji od r. 2004, kdy se na jednom vzorku vyskytl i nedokonalý granát a zvětralý pyrit. Následující rok byly učiněny první nálezy s lithnou mineralizací - na několika vzorcích byl tmavě zelený verdelit v nedokonalých krystalcích do 0,5 cm, vrostlých v křemenu nebo muskovitu. Na jednom vzorku se objevil i drobný rubelit a lithná slída lepidolit. V r. 2007 byly nálezy obdobné, nalezený rubelit tvořil povlaky na ploše šedého křemene, navíc byl na poli poblíž výskytu Li-mineralizace nalezen samostatný krystal světlé záhnědy cca 3 cm veliký. V r. 2009 se objevily z lithné mineralizace opět vzorky s drobným verdelitem.     Koncem října 2016 byly uskutečněny zatím nejlepší nálezy rubelitu a lepidolitu, naopak verdelit byl nalezen pouze na 1 vzorku. Lithná mineralizace je úzce svázána s výskytem blokové zóny pegmatitu, a to pouze v jednom typu s nahnědlým živcem a šedým křemenem. Lepidolit tvoří na několika vzorcích typické broskvově narůžovělé lupeny do 0,5 cm veliké a srůsty, podobné výskytům v Rožné. Rubelit se vyskytl v nedokonalých krystalcích do 0,5 cm, zarostlých v šedém křemenu, také tvoří srůsty, různé šmouhy, žilky v šedém křemenu a rovněž povlaky na plochách šedého křemene, zarostlého v pegmatitu. Co je zajímavé, tak absolutní nepřítomnost modré varianty lithného turmalínu, t.j. indigolitu. Na několika vzorcích byly nalezeny  nějaké nazelenalé, pravděpodobně jílové minerály.     Nálezy jsou sice skromné a v žádném případě se nemohou porovnávat se vzorky ze známých lokalit lithných pegmatitů, ale díky zvláštnosti výskytu na tomto katastru, navíc v pegmatitovém tělese, vzniklém v bítešské ortorule, jsou aspoň pro mne velikým přínosem. Fotodokumentaci z r. 2016 postupně doplním o starší ukázky nálezů, jakmile se k nim dostanu, kdy byly nalezeny podstatně kvalitnější ukázky skorylu a slíd.     Že i v takové oblasti je možnost zajímavých nálezů, nasvědčuje výskyt dalšího pegmatitového tělesa, vzdáleného cca 700 m od výskytu této lithné mineralizace, kde byly kromě skorylů nalezeny samostatné krystaly záhněd až 5 cm veliké. O tom ale až někdy jindy ... Desilikovaný pegmatit v Borech Na severozápadním okraji Dolních Borů vystupuje pozoruhodný desilikovaný pegmatit. Jde o nevelké těleso čočkovitého tvaru, 3-4 m mocné, vystupující na styku migmatitizované ruly s borským hadcem, na jehož složení se podílejí následující jednotky: granitická, písmenková, bloková a albitová. V samém jádru celého tělesa výrazně převládá nazelenale zbarvený ortoklas, zatímco křemene je málo, což je příznačné pro pegmatity v hadcích strážeckého moldanubika a jsou proto označovány jako desilikované. Zvláštností tohoto pegmatitu je písmenkový pegmatit, z něhož byl vyluhován křemen, zatímco draselný živec zůstal zcela nedotčen. Prázdné prostůrky po křemenných ichtyoglyptech vyplnil později zeleně až hnědě zbarvený opál. Vedle ortoklasu byl zjištěn albit, v malém až nepatrném množství turmalín - skoryl, biotit, granát, ferocolumbit, mikrolit, zirkon a chlorit. Zdroj: Prof. RNDr. Josef Staněk, CSc. (2009): Minerály Borů a Cyrilova u Velkého Meziříčí, Obec Bory Těžba polymetalických rud - Pekelská štola - Stříbrné Hory   Počátky těžby v Pekelské štole nejsou přesně známy, ale dle historických záznamů se zde údajně pracovalo již v 17. století. S těžbou se s největší pravděpodobností tedy začalo někdy ve středověku. Poslední - konečné důlní práce zde proběhly v padesátých letech minulého století. Tehdy byl v Pekelské štole a okolí proveden rozsáhlý geologický průzkum na polymetalické rudy. V průběhu průzkumu se narazilo na několik rudních žil o mocnosti do 10 cm. Z ekonomického hlediska to však nemělo význam, vzhledem k nízké hodnotě obsahu rud na ložisku k jeho těžbě po průzkumu nikdy nedošlo.   Zajímavostí je, že v sedmdesátých letech minulého století byla vstupní část štoly používána jako prostor pro zrání některých druhů sýrů, např. Pribina. Dodnes je zde zachována zatopená část s hrází a regály pro uložení sýrů. Spodní patra důlního díla jsou bohužel zaplavena, ale přístupné části mají změřenou délku 527 metrů.   Zrudnění ve štole je tvořeno kyzovou polymetalickou mineralizací, která je geneticky spojována s dozvuky variské orogeneze v metamorfovaných horninách moldanubika. Ve stěnách chodeb je možné pozorovat zdejší nafárané žíly. Vysokoteplotní zrudnění vznikalo z relativně slabě mineralizovaných vodných roztoků při teplotách okolo 350 °C až 400 °C. Na  minerální asociaci, která tvoří hlušinu, se podílí téměř výhradně Křemen, karbonáty (Kalcit, Dolomit, Kutnohorit a Rodochrozit) jsou vzácné.  Rudní polohy jsou tvořeny Pyritem, Pyrhotinem, Arzenopyritem a tmavým Sfaleritem s obsahem Fe okolo 10%. Další rudní nerosty, jako Galenit, Chalkopyrit, Tetraedrit, Markazit, Argentit, Pyrargyrit, Kasiterit, nebo Stanin se obvykle vyskytují pouze jako vtroušeniny, navíc většinou dosahují pouze mikroskopických rozměrů. Ve štole je unikátní výzdoba, tvořená recentními minerály. Ty vznikají v důsledku povrchového zvětrávání sulfidů. K jejich představitelům patří hlavně rezavě hnědý Limonit, nebo žlutý Jarosit. Ve štole i na haldách v okolí se občas vyskytuje Sádrovec, tvořený čirými jehličkami až 15 mm dlouhými. Zelené a zelenohnědé povlaky tvoří minerál Skorodit, nebo další druhotné nerosty arzenu.   Největší zajímavostí štoly je více než bohatý výskyt Schwertmannitu – druhotného síranu železa. Najdeme jej v různých morfologických podobách, jako jsou například povlaky, stalagmity, stalaktity nebo brčka. Schwertmannit vzniká srážením ze silně kyselých síranových vod s vysokým obsahem železa, jejichž výtok je možné vidět pod chatou, která uzavírá vstup do štoly. Dříve byl Schwertmannit označován různými názvy jako Glockerit nebo Siderogel. Bylo však zjištěno, že se jedná o hydratovaný síran železa s vlastní krystalovou strukturou a byl tedy uznán jako samostatný minerál. Literatura: Štelcl J., Vávra V.: Multimediální mineralogicko - petrografický exkurzní průvodce po území Čech, Ústav geologických věd, Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita, Brno, 2007. Historické dolování u obce Ruda u Vel. Meziříčí Již před nějakou dobou jsem si dal za cíl vypátrat pozůstatky bývalého dolování Magnetitu u obce Ruda na Vysočině. Letos jsem se k této činnosti konečně dostal a zde jsou prozatimní výsledky: Literatura (1) uvádí následující fakta: "U obce Ruda v trati Puštěnec byl dolován magnetit. Po první světové válce se při kopání studny na Malcově statku objevil asi 12 m hluboký důl opatřený stokou k odvádění vody, podrobnější zprávy však nejsou k dispozici. Při zkoumání okolí v 50. letech byly severně od obce nalezeny kusy vysoce kvalitního magnetovce a strusek z bývalých hutí. Geofyzikálním měřením bylo zjištěno menší ložisko železné rudy, později ověřené několikametrovou sondou s negativním výsledkem." Granát - Pyrop-Almandin v Eklogitu (Ruda u Vel. Mez. - Pole u starých dolů, 2012) Magnetit v Serpentinu (Ruda u Vel. Mez. - Pole u starých dolů, 2012) V Literatuře (1) se dále uvádí: "U obce Ruda kutali Jan Svoboda a Adolf Sýkora v rozmezí let 1910 - 1919 a Baťova společnost, která si v roce 1941 zajistila výhradní kutiska u 22 obcí na Velkomeziříčsku. Pokusy o dolování se však nevyplácely, protože doprava vytěžené rudy na nádraží do Velkého Meziříčí a odtud do Moravské Ostravy byla nákladná a nemohla konkurovat dovážené kvalitní rudě ze Švédska." Dle doslechu od místních obyvatel se údajně u Rudy železná ruda dobývala podstatně dříve a v provozu zde byla i huť, kde se vytěžená ruda tavila. Název obce (dříve Hruda) se tedy odvozuje od dolování železné rudy v minulosti. Strusky se nacházejí hojně v okolí a svědčí o zpracování rudy přímo v obci. První zmínka o obci "Hruda“ se objevuje roku 1353. Struska s obsahem Magnetitu (Ruda u Vel. Mez. - Pole u starých dolů, 2012) Magnezit v Serpentinitu - Hadci (Ruda u Vel. Mez. - Pole u starých dolů, 2012) Burkart (2) uvádí (pokud je překlad z němčiny správný): "Magnetit se vyskytuje jako palec silné zrnité vrstvy v serpentinu, často jako volné kameny u rybníka Puštěnec". Kořínek uvádí, že výskyt magnetitu v serpentinu byl i v samotném rybníku Puštěnec, odkud byla hloubena štola. Magnetit je silně polarizující. V literatuře (3) je ještě uvedeno: "Ruda u Velkého Meziříčí: Staré doly na magnetit a limonit, písemné zprávy o těžbě však chybí." V literatuře (4) je popisován starý lom na serpentinit severně od obce u rybníka Puštěnec. Serpentin s vys. obsahem Magnetitu (Ruda u Vel. Mez. - Pole u starých dolů, 2012) Magnetit v Serpentinu (Ruda u Vel. Mez. - Pole u starých dolů, 2012) Výsledky terénního průzkumu: Nejprve byl v březnu 2012 proveden průzkum přímého okolí rybníku Puštěnec severně od obce, kde nebyly uskutečněny žádné nálezy. Okolní pole nad rybníkem a pod rybníkem Puštěnec obsahovaly pouze horninu, tvořenou převážně bítešskou ortorulou. Dle geologické mapy bylo zjištěno jednak amfibolitové těleso, které se táhne asi 70 m V- od severního konce hráze rybníka Puštěnec SSV - směrem po obou stranách polní cesty, vedoucí přes hráz rybníka směrem k severu do polí. Amfibolitové těleso má dle geologické mapy směrnou délku cca 300 m. V březnu 2012 byly bohužel obě strany polní cesty už dosti zarostlé, proto nebylo možné na polích při cestě  pátrat po pozůstatcích dolování. Dále byly zjištěny 2 serpentinová tělesa, která se táhnou ne nad rybníkem Puštěnec, ale 1. těleso asi 500 m V-směrem od rybníka Puštěnec nad SZ-okrajem Rudského rybníku (který je vpravo od rybníka Puštěnec směrem k Osové Bitýšce) v délce cca 80 m SSZ-směrem,  a 2. těleso je situováno asi 100 m SSZ- nad tímto 1. tělesem, opět o směrné délce asi 80 m SSZ-směrem. V květnu 2012 byl proto proveden další průzkum tohoto místa, a to s překvapivými výsledky. Přímo nad Rudským rybníkem na poli bylo nalezeno značné množství strusky z bývalé hutě. Větší část strusky vykazovala silně magnetické vlastnosti, takže nutně musí pocházet z tavby zdejšího magnetitu. Ruda u Vel. Meziříčí Okolí Rudského rybníku, 2012 Ruda u Vel. Meziříčí Pole nad Rudským rybníkem, 2012 Na polích S- a SSV- směrem nad rybníkem byly v prostoru hadcového tělesa nalezeny úlomky, ale i větší kusy hadcové horniny. Současně byly nalezeny i samostatné kusy až do velikosti 15x15 cm, tvořené minerálem Serpentinem, který v okrajových částech obsahuje zrnitý Magnetit (zjištěno větším permanentním magnetem). Tímto jsou potvrzeny údaje od Burkarta (2). Některé partie vzorků jsou zčásti zlimonitizované. Z ostatních odsud popisovaných minerálů je zde hojný zrnitý Granát pyrop-almandinového složení, který je jednou ze složek zdejšího Eklogitu. Zrna Granátu jsou max. do 1 cm. Dále se v Hadci vyskytuje bílý a nažloutlý Magnezit, povlaky Opálu tmavě hnědé barvy a žilky Chrysotil. azbestu. Zajímavostí je, že dle geologické mapy by měl probíhat přítok do Rudského rybníku od SSZ-směru a je kreslený přerušovaně, jako by vedl v zemi. Terénním průzkumem žádný přítok zjištěn nebyl.  Vzhledem k tomu, že přítok je na mapě kreslen kolem Z- částí obou serpentinových těles, lze předpokládat, že je veden pozůstatkem původní štoly, která ústila ve břehu současného Rudského rybníku (momentálně pod hladinou). Mohlo klidně dojít k záměně s rybníkem Puštěnec. Po vypuštění rybníku na podzim se pokusím tohle místo prozkoumat, stejně jako amfibolitové těleso nad rybníkem Puštěnec, pokud již bude pooráno. Magnetit, Limonit v Hadci (Ruda u Vel. Mez. - Pole u starých dolů, 2012) Granát - Pyrop-Almandin v Eklogitu (Ruda u Vel. Mez. - Pole u starých dolů, 2012) Literatura: (1) Pařízek J. (2000): Dobývání nerostných surovin v okrese Žďár nad Sázavou a okolí, Horácké muzeum, Nové Město na Moravě (2) Burkart E. (1953): Moravské nerosty a jejich literatura, NČAV, Praha (3) Kreps M. (1970): Železářství na Žďársku, Blok, Brno (4) Kruťa T. (1966): Moravské nerosty a jejich literatura 1940-1965,  Moravské zemské muzeum, Brno Historické dolování u Křižanova, okr. Žďár n. Sáz. Při pátrání po pozůstatcích důlní činnosti na Žďársku jsem se zaměřil také na Křižanov. Literatura (1) uvádí: "K větší koncentraci těžby došlo v okolí Křižanova. Pravděpodobně už v 17. století se dolovalo v tratích Na rudě a Nový. Od roku 1838 byl ranským podnikem vybudován důl Ignác, zprovozněný ještě v roce 1892, kdy hraběnka Klotilda Clam-Gallasová dolovala skarn obsahující magnetit. Ještě v roce 1927 vlastnily důlní míru Eduardina Khewenhüllerová a Klotilda Festetitsová z Vídně (plnomocník statkář Jan Dobřenský z Chotěboře). Pro vysokou pec na křižanovském panství se ruda těžila rovněž u obcí Dobrá Voda, Jakubovice, Jívoví a Kundratice, a to zřejmě na přelomu 17. a 18. století. Zejména u Křižanova probíhaly i později těžební práce, o něž se pokoušeli kanovník Zavadil a obchodník Košťál (1905-1928), Bedřich Šimeček (1911-1914), Johan Bradáč (1911), Lesní úřad Zámku Žďár (1936-1945), Šparník a spol. (1938) a Baťa a.s. Zlín (1941)." Magnetit ve Skarnu (Křižanov - Haldička u starých dolů nad rybníkem Nový, 2012) Magnetit, Limonit ve Skarnu (Křižanov - Haldička u starých dolů nad rybníkem Nový, 2012) V Literatuře (2) Burkart píše: Magnetit jihových. od Křižanova: dříve byl těžen limonit a magnetit v amfibolitu, dnes jsou jen sotva viditelné stopy po těžbě. Magnetit obsahoval 45,5% Fe, Křen uvádí 40-50% Fe v magnetitu z trati U rudy a Nový. Magnetit ve Skarnu (Křižanov - Haldička u starých dolů nad rybníkem Nový, 2012) Magnetit ve Skarnu (Křižanov - Haldička u starých dolů nad rybníkem Nový, 2012) Literatura (3) uvádí: "Důl Ignác o jednoduché důlní výměře u Křižanova byl zapůjčen v roce 1839. Těžil se zde magnetit o vysokém obsahu železa (až 34 %). Od padesátých let 19. století nebyl důl pro úplné vyčerpání železné rudy v dalším provozu a zřítil se." " U křižanova byly staré doly na magnetit a limonit jihovýchodně od obce, v lokalitách U rudy a Nový. Těžilo se zde pravděpodobně koncem 17. a na začátku 18. století. V roce 1829 podaly ranské železárny žádost o průzkum starého dolu u Křižanova, kutací povolení bylo vydáno v roce 1830. Od roku 1838 byl budován důl Ignác s rudou o obsahu 38 % železa. Důl byl od roku 1850 mimo provoz." Magnetit ve Skarnu (Křižanov - Haldička u starých dolů nad rybníkem Nový, 2012) Magnetit ve Skarnu (Křižanov - Haldička u starých dolů nad rybníkem Nový, 2012) V níže uvedeném spisu od S. Houzara "Dolování na Žďársku" je uvedeno: "V polích asi 1 km jjv. od obce v trati "U rudy" u rybníka se zachovaly aplanované zbytky hald s magnetitem, amfibolitem a granátem po těžbě v minulém století. Doly náležely Clam-Gallasovi, později přešlo kutací právo na bývalé šlechtičny ze Žďáru a kanovníka Zavadila s obchodníkem Košťálem (Křen 1933). Hloubka šachty byla údajně 40 m a dolovalo se v druhé polovině 19. století. Křen (1933) uvádí dvě zatopené jámy, podle Poláka (1960) měla zapadlá jáma s odvaly rozměry 25×30×4 m. Ze zatopené šachty vycházely štoly sledující magnetit a limonit s kovnatostí 40-50 % (Polák 1950). Nový geologický průzkum na počátku šedesátých let nezjistil dobyvatelné množství rud." Magnetit ve Skarnu (Křižanov - Haldička u starých dolů nad rybníkem Nový, 2012) Magnetit, Limonit ve Skarnu (Křižanov - Haldička u starých dolů nad rybníkem Nový, 2012) Výsledky terénního průzkumu: Na geologické mapě okolí Křižanova bylo zjištěno skarnové těleso o směrné délce asi 150 m, které se táhne JV- směrem od Nového rybníku v trati U rudy, asi 1 km J- od Křižanova, po levé straně silnice Ořechov - Křižanov. Toto skarnové těleso je centrální částí rozsáhlého amfibolitového tělesa o směrné délce okolo 1 km, které se táhne ve směru JZ - SV. Těleso začíná mezi Loučským rybníkem a rybníkem Křižovník u letiště místního aeroklubu, a táhne se přes Pivovarský rybník až po Podhradský rybník na SV. Magnetit, Limonit ve Skarnu (Křižanov - Haldička u starých dolů nad rybníkem Nový, 2012) Magnetit, Limonit ve Skarnu (Křižanov - Haldička u starých dolů nad rybníkem Nový, 2012) Nejprve bylo v březnu 2012 prozkoumáno pole nad amfibolitovým tělesem mezi silnicí Ořechov - Křižanov a Pivovarským rybníkem, včetně jeho okolí. Byly nalezeny ukázky Granátu - Pyrop-Almandinového složení v amfibolitu v zrnech do max. 5 mm, dále zrnitý Skoryl z drobných pegmatitových žil. U rybníka byl v některých kamenech, použitých na zpevnění hrází, nalezen paprsčitý černý Amfibol. Granát - Pyrop-Almandin v Amfibolitu (Křižanov - pole v okolí Pivovarského rybníku, 2012) Granát - Pyrop-Almandin v Amfibolitu (Křižanov - pole v okolí Pivovarského rybníku, 2012) V květnu 2012 bylo nejprve prozkoumáno pole mezi zalesněným hájkem pod rybníkem Nový, a silnicí z Ořechova do Křižanova. Byl nalézán Skoryl z drobných pegmatitových žil, zarostlý v podlouhlých krystalech max. 3 cm-délky do živce, také zrnitý. Je zde na některých místech i hojný Muskovit v pegmatitu. Opět byl nalezen černý stébelnatý Amfibol na několika vzorcích. Amfibol (Křižanov - pole nad starým dolem v trati U rudy, 2012) Skoryl v živci (Křižanov - pole nad starým dolem v trati U rudy, 2012) Při průzkumu hodně zarostlého hájku u rybníku Nový bylo zjištěno, že se jedná o pozůstatek jednoho z výše popsaných dolů na magnetit a limonit. Původní vstup do dolu je nepřístupný, zasypaný a zarostlý. Hájek se stal opět smutným fenoménem této doby - černou skládkou. Na pravé straně vstupní části je myslivci zbudovaný krmelec pro zvěř. Horní část hájku, kde byla pravděpodobně těžní jáma, je zasypaný, zarostlý, osázený stromky a oplocený. Rozměry oplocené části odpovídají zhruba výše popsaným údajům rozměrů jámy s odvaly 25×30×4 m.  Původní důl slouží jako zdroj vody, jsou zde cedule "Ochranné hygienické pásmo", což opět odpovídá výše popsanému textu o zatopené šachtě. Pravděpodobně na tomto místě byl prováděn poslední geologický průzkum počátkem 60. let 20. stol. Křižanov Hájek u rybníku Nový - lokalita býv. těžby Fe-rud, 2012 Křižanov Zavalený a zarostlý vstup do býv. dolu na Fe-rudy, 2012 Na pozůstatku haldičky v hájku byly nalezeny ukázky zdejšího zrudnění ve skarnu - tmavě šedý až černý lesklý zrnitý Magnetit ve skarnu, místy vytvářející i drobné krystalky mm-rozměrů. Největší nalezený vzorek je okolo 10 cm veliký. Magnetit je silně magnetický - zjištěno silnějším permanentním magnetem. Nalezené ukázky jsou někdy ve směsi s Limonitem. Tímto jsou potvrzeny údaje Burkarta a ostatních autorů. Křižanov Pozůstatek haldičky u býv. dolu na Fe-rudy, 2012 Křižanov Hájek u rybníku Nový - lokalita býv. těžby Fe-rud, 2012 Literatura: (1) Pařízek J. (2000): Dobývání nerostných surovin v okrese Žďár nad Sázavou a okolí, Horácké muzeum, Nové Město na Moravě (2) Burkart E. (1953): Moravské nerosty a jejich literatura, NČAV, Praha (3) Kreps M. (1970): Železářství na Žďársku, Blok, Brno (4) Houzar S. (1998): Historické dolování v okolí Žďáru nad Sázavou a Bystřice nad Pernštejnem,  Západní Morava 2, Brno Dolování na Žďársku Jelikož jsem na Vysočině minimálně 1 - 2 x měsíčně a Vysočina je spolu s Jeseníky mou nejoblíbenější sběratelskou oblastí, dovolil jsem si uveřejnit skvělý článek p. RNDr. Stanislava Houzara, Ph.D. "Dolování na Žďársku". Historické dolování v okolí Žďáru nad Sázavou a Bystřice nad Pernštejnem Stanislav Houzar Mineralogicko-petrografické oddělení Moravského zemského muzea v Brně (uveřejněno s písemným svolením p. S. Houzara) Úvod Předkládaný příspěvek navazuje na dřívější práci "Historické dolování na jihozápadní Moravě", uveřejněnou v tomto sborníku v loňském roce (Houzar 1997). Je zaměřen převážně na malá hornicky dobývaná ložiska rud a některých nerudních surovin, jejichž těžba v minulosti byla charakteristická právě pro tuto část Českomoravské vrchoviny. Vzhledem ke geologické stavbě žďárské oblasti jsou ložiska těchto surovin rozšířena nepravidelně a zájmovou oblast bylo nutno vymezit od Žďáru nad Sázavou směrem přes Nové Město na Moravě dále k východu na Bystřicko. Ve srovnání s výše zmíněnou publikací bylo však možné v tomto případě využít podstatněji literatury. Zájmové oblasti bylo totiž v souvislosti s rozsáhlou prospekcí na uran a barevné kovy věnováno o mnoho víc pozornosti než jiným oblastem západní Moravy a to včetně historicko-báňských studií. Je však skutečností, že výsledky těchto výzkumů jsou uloženy především v nepublikovaných a relativně těžko dostupných posudcích. Z tohoto důvodu se domnívám, že předložený přehled věnovaný dolování nerostných surovin v regionu může vlastivědným badatelům a zájemcům o historii posloužit k základní orientaci. Je však zřejmé, že nemůže nahradit důkladné historické zhodnocení řady archivních nepublikovaných pramenů týkajících se dolování na Českomoravské vrchovině, které na zájem odborníků - montanistů ještě čeká. Studovaná oblast je vymezena přibližně na základě geologické stavby. Na západě je omezena přibyslavskou zónou, za níž již leží historicky významná ložiska stříbra jihlavsko-havlíčskobrodského revíru s vlastními bohatými dějinami, na severu tvoří hranicí zhruba okraj moldanubika, na východě bítešská jednotka moravika a na jihu pak horniny třebíčského masivu (obr. 1). Historicky těžená ložiska nerostných surovin jsou vázána na horniny moldanubika, méně i moravika. Geneticky jde často o ložiska přímo spjatá s metamorfovanými horninami krystalické vápence, skarny). Skarny jako hlavní zdroj železných rud v minulosti vznikly pravděpodobně komplikovanými procesy zatlačením mramorů roztoky přinášejícími Si-Fe-Al a následnou metamorfózou. Typická rudní ložiska v oblasti jsou hydrotermálního původu - rudní složky se vysrážely z horkých roztoků. Původ těchto roztoků není vždy objasněný, z velké části jde o fluida, uvolňovaná v souvislosti s metamorfními procesy, zčásti mohou být vázána na granitové masívy. Taková fluida jsou schopna mobilizovat nízké obsahy kovů z velkých objemů hornin, transportovat je a usadit ve vhodném fyzikálně-chemickém prostředí. Tohoto původu je např. Ag-Pb-Zn-Cu zrudnění u Štěpánova (Malý 1993) a velká část uranových rud v okolí Dolní Rožínky a Drahonína. Vznik některých rud (např. Fe, Cu) i nerudních surovin (síra) souvisí i se zvětrávacími procesy. Bez významu jsou nálezy kasiteritu (cínovce) v sedimentech, zjištěné šlichovou prospekcí. Historicky těžená ložiska jsou pro účely následujícího popisu rozdělena podle užitkové složky takto: 1. ložiska zlata                                  6. chromové rudy 2. ložiska Ag-Pb-Zn-Cu                        7. živec a křemen 3. As-Sb rudy                                    8. pyrit a síra 4. uranové rudy                                  9. magnezit a sepiolit 5. železné rudy                                  10. lepidolit 1. Ložiska zlata Možnou těžbu zlata v oblasti naznačují jen nepřímé a nepotvrzené údaje. Určitým vodítkem může být např. název obce Zlatkov u Rožné, odkud známe i pověst o zlatých dolech (Tenora 1907). V letech 1948-49 se tam při hloubení studny na severním okraji obce narazilo na staré báňské práce (Polák 1942, 1960). Vlevo od silnice do Bystřice asi 100 m od obce, nehluboko pod povrchem byla otevřena stará ručně vysekaná štola, vysoká 3 m, která sledovala asi 60 cm mocnou žílu křemene v rule beze stop rudy. Ze západního okolí obce pocházel křemen ze žilkami arzenopyritu, vykazujícím obsah zlata. Zasuté ústí štoly s výtokem vody v obci zmiňuje Polák (1942, 1960). Zajímavá je otázka možné těžby zlata u Štěpánova nad Svratkou. Paprocký ve svém "Zrcadle Moravy" uvádí, že se prý v 15 století u Borovce dolovalo i na zlato, resp. že na konci 16. století bylo na pernštejnském panství objeveno značné množství zlata a stříbra. V latinsky psané štěpánovské matrice jsou v letech 1757-1784 někteří horníci zapsaní jako "aurifossor", tj. horník těžící zlato, vedle běžnějšího označení ferrifossor - horník těžící železo. Podobně neurčitá je i zpráva d Elverta z roku 1766 "...a dále se těží stříbro, měď, antimon a arsen a velmi málo zlata v dolech před několika lety otevřených." Míní se tím lokalita Koroužné - Horníčkova stráň, odkud však z té doby chybí jakýkoliv údaj o přítomnosti Au v rudě (viz Houzar 1998). Konkrétnější údaj uvádí pouze Wolfskron (1889), podle kterého je ve zkušebním listu prubířského úřadu ve Vídni ze dne 19.9.1884, údaj o tom, že ruda ze šachty Boží Požehnání (levý břeh Svratky nedaleko mostu v Borovci) obsahuje vedle stříbra a mědi i zlato (Polák 1929, 1960). Zlato v rudnině z Borovce údajně nalezli i někteří sběratelé nerostů. Po první světové válce žádal nálezce drahonínského chromitového ložiska (viz. níže) F. Šafránek o povolení ke kutání zlata a stříbra u Drahonína. Vedly ho k tomu nálezy šupinek barvy obou kovů v křemeni a hornině na chromitovém kutisku a vlastní chemické analýzy. V roce 1919 nařídilo Ministerstvo veřejných prací brněnskému báňskému úřadu, aby předložil zprávu o Šafránkových kutiskách na Au a Ag. V jedné ze zpráv je i pochybný rozbor serpentinitu, který obsahuje 2 g/t Au. Různé analýzy, např. na zlatodolu Roudný v roce 1927 nebo v Příbrami, však zlato nepotvrdily (Pařízek 1998). Celkově lze konstatovat, že starší zmínky o zlatě jsou neurčité a neověřitelné. Ani mineralogické nálezy zlata, které mi nejsou známy z žádné veřejně přístupné sbírky, nedokazují historickou těžbu zlata v zájmové oblasti. O obsahu stopového množství Au v rudách i horninách v zájmové oblasti, zjistitelného chemickými analýzami, není naopak nutno pochybovat. Je však zajímavé, že nejsou uváděny zvýšené obsahy zlata ve šlichových vzorcích z vodotečí, tak charakteristické pro západnější části Českomoravské vrchoviny. 2. Ložiska Ag-Pb-Zn-Cu Dolování stříbra, olova a mědi bylo v zájmové oblasti věnováno mnoho pozornosti. Bližší okolí Žďáru nad Sázavou je jako zdroj stříbra zmiňováno řadou starých autorů (např. d Elvert 1866, Polák 1934), avšak nejstarší zprávy o těžbě stříbrných rud na Žďársku jsou nejasné a těžko ověřitelné. Roku 1135 se zde uvádí kostel, v jehož blízkosti byly doly stříbrné. Podle Kašpara Šternberka (reprint z roku 1985) král Přemysl Otakar II vydal 12. března 1264 listinu, kterou věnoval žďárskému klášteru roku výtěžek všech dolů, jež by v této krajině byly v budoucnu nalezeny. V době Karla IV. vlastnil prý klášter mimo doly na české straně panství i důl stříbrný. Ten bývá situovaný do blízkosti Peperku (d Elvert 1866, Polák 1934). Tento název se opravdu v blízkosti Žďáru nad Sázavou vyskytuje (vrch u Velké Losenice), avšak nejsou mi známy žádné mineralogické doklady pro tamější dolování. Uvedený Peperek (Peperk) může být sice pravděpodobně zkomolený starý název Bergwerk, Pochberg nebo Pochwerk, avšak s velkou pravděpodobností jde o vrch u Utína (havlíčkobrodský revír), kde dolování v předhusitské době dokládají staré obvaly (Langhammer 1933). Tento "Puchperch" je nepochybně míněn i v listině z roku 1261 (Sternberg 1836). Křen (1933) uvádí místní pověst o starém stříbrném dole otevřeném před 150 lety u Kadolce. Zmiňuje jámu v trati "U stříbrných", u cesty od myslivny Rohů směrem ke "Svaté". Snad šlo o pokusné tereziánské kutání. Řada zpráv o historickém dolování se týká štěpánovského revíru na Bystřicku, k němuž existuje velmi bohatá literatura (např. Malý 1993, Polák 1934, 1960, 1980, Sadílek 1995, Sekanina 1965, Wolfskron 1889). Přesto však stále existují určité rozpory v pojmenování starých hornických děl, příp. jsou objevována díla nová (ústní sdělení K. Malého), rozpory existují i v uváděných směrech a délkách dobývek a žil apod. Celá oblast štěpánovského revíru je tedy i nadále vhodným územím pro montanistické bádání a předkládaná kapitola může být jen stručným přehledem dnešního stavu poznání. Hydrotermální žilná a metasomatické ložiska Ag-Pb-Cu s ryzím stříbrem, stříbronosným galenitem, chalkopyritem i ryzí mědí byla exploatována od středověku. Hojné zinkové rudy (sfalerit) využívány nikdy nebyly; zajímal se o ně jen geologický průzkum v letech 1959-1962 (Láznička 1964). Kromě starých zpráv o stříbrných dolech "pod hradem Zubštejnem" (jde o údaje z Bočkovy sbírky k roku 1238), časově zařazovaných do 13. - 14. století (d Elvert 1866, Polák 1960) a zmínky Peithnera (1780) o dolech v radušském pohoří, máme prvé spolehlivé zprávy o těžbě stříbra a mědi až v 18. století. Vyplývá to i z podrobné diskuse staršího období dolování v publikaci Poláka (1960). Novější zprávy z druhé poloviny 17. století však vždy zmiňují i staré dolování, proto je objev zdejších ložisek v souvislosti s kolonizací kraje v 13. století velmi pravděpodobný. V této souvislosti může být i neobyčejně zajímavý objev zaniklého hornického sídliště u Švařce v poloze nedaleko Cumberka. Podle Sadílka (1995) tam byly nalezeny zbytky po tavicích pecích, strusky a hojná tuhová keramika, snad z 13. století. Další zprávy do třicetileté války jsou poměrně nejasné, dolování je spíše předpokládáno, např. v letech 1484 a 1550 (srovnej Polák 1934, 1960, Sadílek 1995). První zmínka o obnoveném dolování pochází až z roku 1657, kdy majitel pernštejnského panství Maxmilian hrabě z Lichtenštejna-Kastelkornu žádá krále o povolení obnovit staré doly, zpustlé před 100 lety. Tehdy se prý na panství těžila ruda stříbrná, olověná a měděná. Rovněž žádal, aby byl od počátku prací na dvacet let osvobozen od placení dávek a desátků pro sebe i své společníky. Nemáme však žádné zprávy o výsledcích tohoto pokusu. Doly na měděnou rudu jsou zmíněny i v roce 1710 (Polák 1934). Nový pokus obnovit doly pochází z roku 1716, kdy dolovací práce prováděl J. Frant. Lauer a těžba trvala 3 roky. Dolovala se hlavně měď, jednak jako kyz měděný (chalkopyrit) jednak byla těžena "blankytně modrá ruda měděná" (pozn. SH - nešlo asi o azurit, jak se domnívá A. Polák ale spíše o modrozelené chryzokolové rudy s kupritem a ryzí mědí). To dokazuje i další informace o těžbě Cu-rud červené a zelené barvy. Tehdy byla patrně otevřena "Kupferštola" (Polák 1960). Byla postavena pec na tavení ("Hamr" v Borovci), ale patrně vlivem nezkušenosti šmelcíře Bruna (Srna ? ) z Kutné Hory byly výsledky špatné, protože kov přešel do strusky. Neúspěch s tavením vedl k tomu, že práce byly na mnoho let zastaveny (Krejčíř a Štrejn 1962). Jen v roce 1728 krátce dolovali zkušenější měšťané z Kraslic, ale bez známého výsledku. Podrobné informace máme o dolování po roce 1765, kdy za panování Marie Terezie vyšlo vládní nařízení o vyhledávání a otevírání rudních ložisek. Kutací práce na Štěpánovsku byly ovšem zahájeny už dříve, v roce 1763 na žíle Marie Terezie (šlo o východněji ležící "novou" M. Terezii s galenitem, pozn. HS), později se přešlo na "Měděnou štolu". Státní inspekce v roce 1767 však nachází doly ve značném nepořádku. Práce na "Měděné štole" byly ukončeny r. 1766. Měděná ruda byla dále těžena na Borovecké štole a pracovalo se i v Cumberku. V říjnu 1769 pracovalo ve štěpánovských dolech 9 horníků. Po roce 1770 jsou všechny práce značně omezeny a v roce 1773 zastaveny. Z této doby se zachovala i Urbanova mapa (r. 1772), jako příloha k relaci horního rady Lembergera o stavu moravských dolů. Menší pokusy jsou ještě datovány do let 1774 a 1781. V roce 1784 již nebyl žádný důl v činnosti. Nové marné pokusy dolovat stříbro a měď jsou zmíněny v letech 1790 a 1801. Roku 1810 se pokusil těžit měď z cementačních vod, vytékajících ze starých dolů hrabě Salm. Přes slibné výsledky však k těžbě nedošlo (d Elvert 1866, Polák 1960). Za první světové války bylo obnoveno dolování měděných rud podnikatelem J. Skoupilem (Altendorfská důlní společnost), a to se státní subvencí. Byly raženy tři nové štoly: Bárov, Na barytě a Cechhaus a zmáhala se stará štola Na Bukovské. Nejvýznamnější štola Cechhaus, ražená od starého havířského domku v Záskalí k východu, překřížila "Kupferštolu" (tam byly nalezeny i staré hornické nástroje a shnilé žebříky). Měla za úkol podchytit všechny zrudnělé žíly a pracovalo na ní 15 lidí. Štola byla ukončena po 110 m a jejím skutečným významem bylo jen to, že uchránila dělníky od vojenské služby (Polák 1934, Sadílek 1995). Zatím poslední etapou hornické historie je podrobný geologický průzkum oblasti v letech 1959-1963. Byly tehdy vyzmáhány některé staré štoly, vyraženy šachtice a provedeno několik vrtů (Mátl 1964, 1974, Láznička 1964, Sekanina 1965). Pracem předcházel i báňsko-historický výzkum (Polák 1960, Štrejn 1962). Zásoby Cu-rud jsou průmyslově nevýznamné, zásoby Pb-Zn rud 700 000 tun jako malé (Pluskal in Malý 1993). Stručná charakteristika lokalit: a) Korouženská štola Nachází se ssv. od Koroužného po pravé straně silnice do Víru, při úpatí z. svahu Horníčkovy stráně, na kraji pole. Peithner (1780) udává, že ve fristunku krále Ferdinanda I. z 21. května 1554 se připomínají stříbrné doly na lokalitě "Oberradusch", což patrně odpovídá území sv. od Koroužného. Zmínka se snad týká některých obvalů, ležicích v příkré stráni v. od ústí zmíněné štoly, nebo i starých prací na štole samé (viz. níže, Houzar 1998). V roce 1771 se přímo píše o "Koroschna Stolln im Radussker Gebirge". Na štole bylo původně pracováno "sázením ohně". Štola je u ústí zatopená a směřuje k JV. Po 52 m zastihla žílu s antimonitem, sfaleritem a arzenopyritem, kterou sledovala převážně k JJZ. Asi 77 m od ústí štoly je zatopené hloubení (24 m) a celková délka štoly dosáhla asi 616 m, dnes je s obtížemi schůdných asi 155 m (Polák 1960, Malý 1997). Podrobnější údaje viz. kapitolu As-Sb rudy. b) Koroužné - Zemanovo pole Lokalita se nachází na mírném návrší v pokračování ostrohu nad pravým břehem Svratky, v chatové kolonii sz. od Koroužného, asi 200 m SSZ od kapličky v obci. Zachovaly se zatravněné mělké obvaly a zbytek haldy se vzácnými nálezy rud, zvláště sfaleritu a galenitu. Rudy se nacházejí v mramoru a v karbonátové žílovině, společně s limonitem. Nejpodrobnější zprávy o lokalitě se nacházejí v rukopisu neznámého autora (A. Polák ?), uložené v archivu MZM v Brně. Výchoz zrudněných mramorů byl v nedotčeném poli asi dobře patrný a zavdal podnět k dolování. Zbytek úklonné šachty (zachovala se jáma asi 3 m hluboká o rozměrech 5×4 m) nebo štoly svědčí na značné stáří, pravděpodobně na 14.-15. století. Materiál haldy se ale zdá být čerstvější. Snad tyto doly náležejí k těm "pod hradem Zubštejnem", které jsou zmiňovány v roce 1238. V roce 1776 se na Zemanově poli s velkou pravděpodobností pokoušel o štěstí vídeňský rada Narstani de Wiess. V tomto roce žádal o propůjčku na "alt verlassenen Schacht" na stříbronosné olověné rudy. Práce pak vedl havíř Josef Schiner, po němž byl důl nazván Josefovým. Těžba, započatá snad už v roce 1775, skončila fiaskem v září 1776. c) Švařec - Panisádek, Drahoš, Za švařeckou kaplí a Cumberk-Havírna Nedaleko břehů Svratky je známo několik starších horních děl, které se táhnou od Záskalí (starých "Hamrů") k S až k "Zemanovu poli". Asi 450 m SSZ od mostku za domkem v záp. svahu na pravém břehu Svratky byla objevena zazděná štola z 18. století, ústí staré zavalené štoly bylo objeveno i v jižním břehu Svratky. Na ostrohu nad Svratkou SZ od kóty 353 m byla geologickým průzkumem v roce 1959-1961 vyhloubena šachtice. Tato díla bývají v literatuře označena jako "Panisádek" (Polák 1980, Malý 1993). Situace těchto dolů, známých už z 18. století, byla dlouho neznámá. Až v roce 1948 se propadla na Panisádku (též Brno) jáma 8 metrů hluboká. Dr. V. Mátl, který prováděl geologický průzkum v letech 1959-1963 pak v těchto místech nechal razit šachtici hlubokou 34 m z níž byl ražen překop a sledné, jedna pod koryto Svratky. Protože hrozilo neustále zatopení díla, bylo nutno čerpat silný přítok vody (až 20 l/sec). Ložisko Ag-Pb-Zn rud, kde rudy tvořily impregnace v prokřemenělém mramoru, bylo ověřeno v délce 300 m a mocnosti 14 m (Mátl 1963, Sekanina 1965, Polák 1980). Asi 500 m odtud k SSZ bylo za samotou objeveno poměrně rozsáhlé středověké dílo nazvané "Drahoš". Nebylo známo z žádných map a bylo zjištěno jako výrazná geofyzikální anomálie. V jejím místě byla vyhloubena šachtice, která odkryla třípatrový systém chodeb sledujících v S-J směru rudní žílu ve svorech a amfibolitech. V chodbách byly nalezeny ještě zbytky starého odvodnění: dřevěná čerpadla, roury a korýtka. Spodní část byla zatopena. Způsob práce by mohl naznačovat 18. století. Haldy se nezachovaly, dílo bylo po dokumentaci zakonzervováno (Polák 1980). V lese na svazích kóty 518 m se nacházejí další obvaly (Malý 1993).                 Za švařeckou kaplí, asi 100 - 350 m SV od kaple jsou nepatrné zbytky pinek a šachtice z let 1761-1772 (Láznička 1964). Ve stráni se ojediněle nacházejí limonitové rudy s galenitem a sfaleritem. Mimo vymezenou oblast předložené studie leží lokalita Cumberk ("zum Berg" podle d Elverta 1866), asi 1 km VJV. od Švařce po obou stranách silnice Záskalí - Prosetín. Severně od silnice stará úklonná šachta minimálně z 16. století, hluboká okolo 50 m se zatopeným dnem. Na protějším svahu velké množství dobře zachovalých obvalů a štola z 18. století, dlouhá asi 20 m. Lokalita byla detailně prostudována Štanclem (1980), který zhodnotil i práce geologického průzkumu z počátku šedesátých let. Rudní žíly mají směr SSZ-JJV, SV-JZ a Z-V a jsou uloženy v bítešské rule. d) Borovec-Záskalí Jde o oblast známou rozsáhlými pracemi z 18. století, možná i staršími, které bylo věnováno v literatuře nejvíce pozornosti z celého štěpánovského revíru. Nejlépe je známa situace z Urbanovy mapy z roku 1772, další mapa pochází od Wolfskrona (1889). V oblasti mezi Záskalím a Borovcem se dodnes zachovalo několik štol a velké množství mělkých obvalů, kterým byla v různých dobách dávána různá, často i nová místní jména (např. Partyzánská štola, Učitýlek, U Večeřů, U Kinců), zčásti i v souvislosti s novým geologickým průzkumem. Pro bližší orientaci doporučuji publikované práce Poláka (1960) a Sadílka (1995) a nepublikovanou práci Malého (1993). Ve skutečnosti stačí vyčlenit dva druhy hornických prací a to podle stáří: První představují prospekční práce z 20. století, především štola Mír. Ta leží asi 40 m vysoko v zalesněném svahu na levém břehu Svratky. Štola Mír byla ražena v letech 1959-1963. Na počátku sleduje křemen-barytovou žílu ve směru SV-JZ a po 70 metrech se rozděluje. Východní větev končí asi po 135 m, západní, která nafárala měděné rudy, končí 232 m od ústí (Sadílek 1995). Pod touto štolou, dole u řeky, se nachází dílo zvané Na barytě. Původní štolka asi 7 m dlouhá byla ražena v roce 1917, dnes má délku 69 m a vchod uzavřen mříží. Je nutné poznamenat, že nové prospekční práce v letech 1915 -1919 a 1959-1963 se konaly i na takřka všech historických dílech zmíněných níže (zejména štola Na Bukovské, Cechhaus a Bárov). V druhém případě jde o složitý systém historicky významných dolů na měděné a stříbrné rudy v prostoru návrší Na bukovské, táhnoucí se přibližně mezi Záskalím a mostem přes Svratku v Borovci pocházející převážně z 18. století, ale i starší) na měděné, příp. i Ag-Pb rudy. Nejvýznamnějším dílem byla tzv. Kupferstollen (Měděná štola), pravděpodobně totožná se štolou Marie Terezie ("alt" ve Wolfskonově mapě, obr. 2). Jde o dnes omezeně přístupný třípatrový systém štol a komínů. Horní patro je přístupné, dolní dvě mají zavalená ústí. Horní štola končí po 37 m u komínu do nižších pater. Spodní patro bylo otevřeno za 1. světové války štolou Cechhaus. Celková délka Měděné štoly byla asi 476 m, ve vzdálenosti 55 m od křížení s Cechhausem je spodní štola nepřístupná. S horními patry je spojena 3 komíny, všemi třemi štolami prochází jen jeden (Sadílek 1995). Východněji, za domkem č. 121 v Záskalí je ražena štola "nová Marie Terezie" a to v letech 1763-1774. Připomíná se jako "staré dílo, sledující žílu s obsahem galenitu o mocnosti 1,5 stopy". Štola měří asi 28 m (Sadílek 1995). Nad okrajem lesa nad Záskalím je dosud přístupná štola Na Bukovské. Pochází z roku 1772, poslední těžba probíhala v roce 1918. Vpravo od ústí má zavalené hloubení. Ve stejném prostoru se nacházejí i další díla, např. Denní štola (Wolfskron 1889), Josef a Anna (Malý 1993). Na jižním svahu nedaleko Svratky, nad domem u mostu v Borovci existují dvě zasutá ústí štol: spodní Borovecké štoly, zmíněné v roce 1763 (délka 95 m) a výše položeného Bárova z roku 1916 (délka 40 m). Nad nimi ve svahu je ústí šachty Boží Požehnání (Segen Gottes), asi 35 m hluboké (Polák 1960). Z ložiskově-geologického hlediska byla uvedená báňská díla založena na prokřemenělých místy až černých grafitických krystalických vápencích, střídajících se s tmavými grafitickými svory olešnické skupiny. V těchto horninách jsou uloženy i hydrotermální žíly křemene, barytu a karbonátů. Primární rudou Cu je chalkopyrit, Ag bylo nejspíše vázáno v galenitu, chalkopyritu, příp. i tetraedritu. Staré práce probíhají v generelním směru S-J, s místními odchylkami, zhruba mezi západněji ležícími světlými granátickými svory a východnější, v podloží ležící bítešskou okatou rulou (pozn. v bítešské rule jsou zrudněné křemenné a barytové žíly v Cumberku a u Horního Čepí, ležící už mimo rámec předkládané práce). Podle Mátla (1974) tvoří zrudnění ložní, méně často i pravé žíly S-J a SSZ-JJV směru o maximální mocnosti 1,8 m a délce 100-200 m. Ověřený hloubkový rozsah je 400 m. V historických materiálech se objevují zprávy o tzv. modré rozsedlině (die Blaue Kluft). Po nálezech azuritu na štole Mír se všeobecně usuzovalo, že "modré rozsedlině" dal jméno tento modrý minerál (např. Polák 1980). Azurit je však z lokality znám jen jako drobné tmavomodré krystalické agregáty v převládajícím rezavě zbarveném okrovitém limonitu s hojným zeleným malachitem. Pásmo "modré rozsedliny" spíše představovalo obohacenou ("cementační") zónu, kde krystalizovaly mědí bohaté minerály, převážně kuprit s ryzí mědí. Doprovodným minerálem je tam zelenavě modrý chryzokol, vedle vzácného malachitu a ojedinělého brochantitu. Cementační vody navíc mohly v přítomných krystalických vápencích vytvářet i blankytně modré povlaky langitu a posnjakitu, vznikající na Borovci recentně dodnes. Byla tedy modrá barva horniny spolehlivým vodítkem při vyhledávání nejbohatších rud s kupritem a ryzí mědí, nehledě na přítomnost ryzího stříbra v těchto asociacích. Po vydobytí těchto bohatých rud těžba už jen skomírala, podobně jako na dalších obdobných rudních ložiscích u nás. Je dokonce možné, že už v době tereziánského kutání v letech 1763-1781 byly nejbohatší partie ložisek zcela vytěženy. 3. As-Sb rudy Tyto rudy, reprezentované především arzenopyritem a antimonitem se ve větší míře vyskytovaly na ložisku v Koroužném, ssv. od obce na levém břehu Svratky proti bývalému Rösslerovu mlýnu v tzv. Horníčkově stráni. Přestože průzkumné práce v 16. - 19. století byly zaměřeny na stříbro, hlavním produktem těžby byl antimonit a arzenopyrit. O jejich využití však dostupné prameny nehovoří a ruda nakonec zřejmě posloužila pouze jako štěrk do silnice Koroužné-Vír (Polák 1960). Historické údaje o ložisku podrobně zpracoval neznámý autor (A. Polák ?), jehož rukopis je uložen v Moravském zemském muzeu (Houzar 1998). Z něho vyjímám: Přesnou zprávu, kdy byla založena štola proti Rösslerovu mlýnu v Horníčkově stráni nemáme, rovněž tak není známo, kdy byly vyhloubeny pokusné jámy a šachtice nad štolou se nalézající. Jest však jisté, že existovaly již v polovině nebo koncem 16. století, jak se dá souditi z žádosti hraběte Maxmiliana z Lichtensteinu-Kastelkornu z roku 1657 o povolení k otevření nových dolů a k obnovení starých opuštěných důlních děl na svém panství pernštýnském. Z jiných pernštýnských archiválií z let 1677 až 1679 je zmínka o vzorcích rud z Koroužného a to z opuštěných důlních prací starými havíři intenzívně exploatovaných. Soupis vzorků rud zkoušených 19. října 1678 uvádí tato důlní díla u Koroužného - důl Sv. Barbory a Sv. Trojice. Důl Sv. Trojice byl u silnice (k Víru) u cechovního domku (dnešní stavení Horníčkovo), proti Rösslerovu mlýnu. Důl Sv. Barbory byl buď ve stráni nad dolem Sv. Trojice (dnešní zabořené jámy a obvaly) nebo poněkud severněji nad Horníčkovým stavením. Roku 1763 se utvořila důlní společnost s válečným komisařem šlechticem Bernardem z Kessleru v čele, která již v následujícím roce dala ohledati opuštěné doly v okolí Štěpánova a u Koroužného a našla rudu. Dne 11. září jmenovaný Kessler u pernštýnské vrchnosti žádá o propůjčku na náleznou jámu v radušském pohoří u Koroužného zvanou Kristovo přátelství (Freudschaft Christi) na hlavní žíle směru j-s a to se šesti horními a dvěma dolními měrami s příslušnou štolou Sv. Jana Baptisty se všemi náležitostmi a hlavně se zbahnělou loukou, nacházející se před ústím štoly, které bude potřebí pro uskladnění důlního dříví a pro skládku vyrubaného materiálu na haldy. (Pozn. SH: lokalitu Oberradusch = radušské pohoří zmiňuje Peithner (1780), mj. tento název se objevuje i v nových mapách).                 Štola proti Rösslerovu mlýnu v Horníčkově stráni - bývalý důl Sv. Trojice, později štola Sv. Jana Baptisty jako část dolu Kristovo přátelství byla z počátku ražena na výchozu křemenné žíly s mastným, žlutavě zabarveným křemenem, obsahujícím vtroušená zrnka pyritu, vzácněji pyrhotinu. Zbytky zřejmě se vykliňující žíly jsou ještě dnes patrné na bočních stěnách u vchodu do štoly, která má směrem ke stropu protáhlý tvar, svědčící na její značné stáří. Počátek jejího ražení se dá klásti do 16. století nebo do doby ještě dřívější, snad až do 13. nebo 14. století. Štola jest z větší části zatopena vodou a tedy těžko přístupná. Štola byla od ústí ražena starými havíři ("von denen Altem") jihovýchodním směrem ručně a skála i žíla byla krušena "sázením ohně", jak svědčí nejen již výše zmíněný profil, nýbrž i její boky, mající vypouklý tvar. Sám přísežný a šichtmistr Urban ve své zprávě a mapě, kterou vyhotovil a která je přiložena k Lembergově relaci ze 30. prosince 1772 uvádí, že štolu razili staří havíři uvedeným způsobem a směrem v hornině napříč vrstevnatostí ("Quergestein") až narazili ve vzdálenosti 18 sáhů od ústí štoly na rozsedlinu (žílu) křemene s antimonitem. Do 16. století spadá i vyhloubení 8 mělkých a hlubších jam na svahu jihovýchodně nad štolou situovaných, orientovaných přibližně ve směru h 1 na výchozu antimonitové rozsedliny, která zde asi vykliňovala. Jest oprávněna i domněnka, že staří narazivše při sledování pyritonosné žíly na antimonitovou rozsedlinu, ohledávali výchoz této rozsedliny zmíněnými osmi kutacími jámami a šachticemi.                 Zdá se, že v roce 1769 přibyla k důlní společnosti, pracující v Koroužném další společnost a že šichtmistr Urban v důsledku toho byl nucen žádati znovu o povolení k mutuňku (propůjčku) u pernštýnské vrchnosti. 17. března podává žádost o mutuňk jménem důlní společnosti Božího Požehnání a Sv. Antonína Paduánského na důlní dílo v radušském pohoří u Horního Koroužného. Toto dílo má býti založeno na stříbronosné rozsedlině směřující od půlnoční k polední straně (od severu k jihu. Urban žádá o povolení na jednu náleznou jámu Božího Požehnání se šesti horními a dvěma dolními mírami. Je tedy jáma Boží Požehnání asi identická s dolem Marie Pomocné a Kristova přátelství. Korouženské rudy byly zkoušeny na obsah Ag nejen Zenkerem, nýbrž i prubířem Depree. Výsledky zkoušek byly rozdílné. Rudy obsahovaly velmi málo Ag a Pb, což je vzhledem k tomu, že byl těžen antimonit, arzenopyrit, sfalerit a pyrit zcela pochopitelné a není divu, že těžba zaměřená na stříbro musela skončit fiaskem.                 Dne 30. 1. 1772 byla analyzovány vzorky od havíře Sauera). Šlich o hmotnosti 9 centýřů a 25 liber vykazoval pouze stopy Ag a druhý vzorek 4 centýře a 25 liber měl obsah jen 3/4 lotu Ag. Ruda vyvíjela zapáchající páry arsenové, šlo tedy o arzenopyrit. V konsultačním protokolu za II. kvartál 1772 se uvádí, že tzv. antimonitová žíla byla do konce dubna 1772 sledována do vzdálenosti 47 1/2 sáhu od křižovatky se starou štolou v poledním (= jižním, v originálu je severním, pozn. SH) směru až k čelbě a vytěženo do té doby 1578 centýřů žíloviny. Dne 18. dubna 1772 byl obsazen denní šurf v místě asi 295 sáhů od ústí štoly vzdálený směrem jjv. (viz Urbanovu mapu) a sice na předpokládané křižovatce žíly korouženské štoly a rozsedliny na levém břehu Svratky.                 Koncem března 1773 se rozhodla dvorní komora vídeňská zanechati prací u Koroužného a přestěhovati veškeré důlní nářadí a zařízení ze štěpánovských dolů, po předchozím finančním vyrovnání se soukromými podílníky, do Jihlavy.                 Okolo let 1807 až 1810 prováděl u Koroužného na svůj náklad dolovací práce starohrabě Salm. Ze zprávy Salmova horního rady Friesse z r. 1811 vyplývá, že štola je ražena na žíle s blejnem zinkovým (sfaleritem) a rudou antimono-olovnatou (bournonit, resp. bournonit s antimonitem). Žíla prochází svorem (psáno "Glimmerschiefer") a obsahuje vedle křemene také "Spadth" (kalcit nebo dolomit ?). Bližší podrobnosti neznáme, v rájeckém archívu se nic nedochovalo..." 4. Uranové rudy V případě uranových rud nejde v podstatě o těžbu historickou, neboť v současnosti ještě probíhá dotěžování ložiska Rožná (do roku 2004). Jde však o těžbu rudy, která po zlatu a stříbru ve středověku představovala třetí výrazný vrchol hornictví v českých zemích, který asi těžko bude v budoucnosti nějakou rudní surovinou překonán. Proto stojí její nedávná historie v této práci alespoň za krátkou zmínku.                 Vyhledávání a průzkum uranových ložisek na Moravě nejprve prováděly specializované, tzv. revizní skupiny, podřízené centrálně geologické službě n.p. Jáchymovské doly se sídlem v Jáchymově. Z několika takových skupin vznikl 14.4.1954 závod "Kutací práce IV" se sídlem v Třebíči. Později byl několikrát přemístěn, naposledy do Nového Města na Moravě, kde pod změněným názvem (Geologický průzkum uranového průmyslu, závod IV) existoval až do roku 1991. Podrobný průzkum využívající různé metody, převážně spočívající v měření radiace (gama záření) nebo zjišťování radioaktivních plynů (emanační průzkum) vedl k objevům několika významných rudních polí. Uranovou mineralizaci tvoří uraninit (smolinec) a coffinit, objevují se i různé výrazně barevné druhotné minerály, jako např. žlutozelená uranová slída autunit nebo žluté "uranové okry". Uranové zrudnění je rozmístěno nepravidelně, převážně v žilných strukturách. Detailní informace o rudních polích a zásobách jsou dosud předmětem státního tajemství a proto budou ještě delší dobu bádání nepřístupné. Nejlepší současný přehled o těžbě uranu a řadu historicky zajímavých detailů uvádí Cimala (1997). Další zajímavé informace lze získat ve stálé hornické expozici "Uran na Vysočině", instalované v podzemí Městského muzea v Bystřici nad Pernštejnem.                 Největší ložisko uranových rud na Moravě, ložisko Rožná, bylo objeveno emanačním průzkumem 26.8.1956. Rudní pole se rozkládá na katastrálním území obcí Blažejovice, Blažkov, Bukov, Dolní Rožínka, Habří, Horní Rozsíčka, Horní Rožínka, Milasín, Rodkov, Rozsochy, Rožná, Vojetín, Zlatkov a Zvole. V rámci průzkumu a těžby ložiska bylo v rudním poli Rožná - Rozsochy vyhloubeno 13 průzkumných šachtic, 7 těžních a 2 větrací jámy a vyraženy tři průzkumné štoly. Celková délka horizontálních důlních děl je 515 km a nejhlubší místo dosažené důlními pracemi leží 702,4 m pod úrovní hladiny Jaderského moře. Bylo vydobyto 14,5 mil. tun uranové rudy (Cimala 1997)                 Dalším významným rudním polem je Olší-Drahonín, objevené 17.9.1956. Rozkládá se na katastrálním území obcí Bor, Drahonín, Litava, Moravské Pavlovice, Olší a Střítež. Pro průzkum a těžbu byly vyhloubeny dvě průzkumné šachtice, dvě těžní jámy a vyražena jedna průzkumná štola. Celková délka horizontálních děl je 190 km a bylo vydobyto přes 2,5 mil. tun rudy. Po ukončení těžby v roce 1990 probíhá rekultivace odvalů (Cimala 1997).                 Menší význam měla těžba na lokalitách Slavkovice a Petrovice, objevených v roce 1957 a 1962. Průzkumná šachtice u Slavkovic měla hloubku 150 m, těžní jáma Petrovice hloubku 250 m. Celkem bylo vyraženo asi 25 km horizontálních důlních děl a vytěženo 130 tis. tun rudy. Obě jámy jsou zasypané a odvaly rekultivované. Menší práce byly rovněž provedeny u blízké Nové Vsi a Veselíčka. Malé ložisko uranové rudy je situováno asi 1 km j. od obce Škrdlovice. Ložisko bylo objeveno v roce 1965 a v období 1966-1970 bylo prozkoumáno šachticí na úrovni 25 m a 45 m pod povrchem. Další průzkum byl proveden na kat. území obce Světnov do hloubky 135 m. Celkem bylo vydobyto 16,7 tis.m3 rudy. Na území celého žďárského okresu byl realizován rozsáhlý vrtný průzkum (Cimala 1997). 5. Železné rudy                 Těžba železných rud v regionu byla vždy velmi významná a dochovalo se o ní relativně dost zpráv v archivech a v literatuře. Ze starší literatury lze uvést d Elverta (1866), který uvádí řadu údajů o těžbě železných rud a produkci železa. Ložiskové zhodnocení všech výskytů železných rud v oblasti bylo provedeno v padesátých a šedesátých letech tohoto století, kdy se na většině lokalit uskutečnil podrobný geologický průzkum. Jeho výsledky byly z hlediska současných potřeb negativní. Součástí průzkumu bylo i báňsko-historické posouzení lokalit (Polák 1950, Štrejn 1962, Krejčíř a Štrejn 1963), další podrobnější údaje nalezneme např. u Poláka (1960) a Lázničky (1964).                 Železné rudy z mnoha drobných ložisek byly zpracovávány v železárnách ve Starém Ransku, v Kadově, zejména však ve Štěpánově nad Svratkou - Olešničce. Štěpánovské železárny se připomínají už v roce 1588. V 17. století byl jejich provoz rozšířen. Kromě potřeb pro domácnost se tu vyráběly i ruční zbraně, děla a dělové koule. Roku 1760 byla v Olešničce postavena "vysoká pec", používající dřevěné uhlí. Vysoká pec se připomíná ještě v roce 1793. V roce 1861 je na místě staré, již poškozené pece postavena nová, avšak její provoz byl ukončen v roce 1876 (Polák 1960)                 O dolech na železnou rudu v blízkosti Žďáru nad Sázavou existuje zpráva z roku 1365, kdy se zároveň připomíná i železná huť a hamr (d Elvert 1866). Celkově poblíž pracovalo 7 hamrů, později jejich počet stoupl na horním toku Sázavy až na 21 (Zemek 1953). Jako železná ruda byl ve středověku využíván pouze lehce tavitelný limonit (hnědel), vzniklý zvětráváním pyritu a Ca-Fe silikátů v horninách různého typu. Převážně šlo o zvětraliny skarnů, vzácněji o produkty zvětrávání pyritu a pyrhotinu v metamorfitech, ojediněle i zvětraliny Ca-Fe-Mg karbonátů na hydrotermálních ložiskách Ag-Pb-Zn-Cu. Od 19. století byl rovněž těžen z ložisek skarnového typu magnetit. Železnou rudu skarnových ložisek představovaly: a/ primární magnetitem obohacené partie skarnů s nepravidelnou kovnatostí; b/ gossanové okry a limonitem proniklé zvětralé partie skarnů. Průměrná kovnatost se pohybovala mezi 20-30 % Fe. Větší zájem byl o typ "b", protože limonity byly snadno dobyvatelné a jejich kovnatost vcelku stálá. Žádné z těžených ložisek proto nedosáhlo větších hloubek. Šachty nebyly hluboké a v dnešní době se po nich zachovaly jen nepatrné zbytky nebo zmizely beze stop (Láznička 1964)                 Nejvýznamnějšími představiteli železnorudných ložisek v oblasti byly lokality Budeč u Žďáru, Pernštejn a Věchnov.                 Předpokládá se, že ložisko v Budči mohlo být v činnosti již ve 14. století. Nově bylo otevřeno v roce 1838 cca 0,5 km sv od obce na lesnatém návrší zvaném Kopeček ("Pergl"). Důl byl pojmenován František a míra byla propůjčena knížeti Ditrichsteinovi. Těžba byla ukončena v roce 1890 a vydobylo se asi 10,5 tis. tun rudy (Krejčíř a Štrejn 1963). Na ložisku byla kromě mělčích šachtic vyhloubena i šachta 80 m hluboká a silný přítok vody se odváděl štolou asi 400 m dlouhou k rybníčku "U staré pazderny". Po těžbě se zachovaly aplanované haldy a zarostlé jámy (Polák 1950).                 Pernštejn je rovněž jednou ze starých důlních lokalit. Z literatury však vyplývá, že údaje se vztahují obecně k pernštejnskému panství, nikoliv k obci Pernštejn (srovnej např. Krejčíř a Štrejn 1962). Přímo v Pernštejně se těžily Fe-rudy údajně už ve 14-15. století a také v druhé polovině 16. století, přesná lokalizace není však jasná. Krejčíř a Štrejn (1963) udávají, že v roce 1783 bylo vytěženo 112 tun rudy pro štěpánovskou huť, bližší údaje jsou až z poloviny 19. století. Skarnové ložisko vystupuje v lese západně od obce při silnici Pernštejn - Rožná. Po kutacích pracích i po těžbě, která skončila v roce 1876, se zachovaly zavalené štoly i haldy. Poslední pokusy skončily negativně v roce 1925 (Polák 1960). V místě dolů později pracovaly dva kamenolomy na štěrk, které pozůstatky po dolování téměř zničily.                 Ve Věchnově byly jako ruda těženy zvětralé skarny asi 300 m od obce na "Železince". Lokalita je dnes zavezená odpadem a zaniklá. Ještě relativně nedávno však byly v okolí patrné zbytky četných mělkých kutacích prací na limonit z osmdesátých let 18. století. Ložisko magnetitu je známé od roku 1810 a těžila se ruda pro štěpánovské železárny asi do roku 1885 (Polák 1960). Uváděn je důl Vilém v roce 1827, v roce 1858 pak nový důl Václav. Vrtem bylo objeveno další ložisko, otevřené dolem Robert a uvádí se i důl Vladimír. V letech 1847 - 1878 se vytěžilo podle Krejčíře a Štrejna (1963) 6780 tun rudy o nízké kovnatosti (10 - 20 % Fe).                 Menších Fe-ložisek skarnového typu existuje v oblasti několik. O mnohých z nich se zachovaly jen stručné zprávy o odvodu rudy do železáren.                 Zaniklá štola v lese Jeřábek (katastr Štěpánov nad Svratkou), asi 30 m nad Lesoňovickým potokem, 1200 m VJV od kaple v Lesoňovicích sledovala limonit v železném klobouku ("gossanu") skarnu. Byla propojena s šachticí. V Býšovci byl těžen limonit s obsahem 30-32 % Fe v roce 1847 na poli zvaném Blučina, drobné kutací práce se uvádějí na hranici býšoveckého a věchnovského katastru, kde existovaly důlní míry Robert I, II a Vladimír I, II náležející hraběti Mitrovskému. V přehledu dalších lokalit skarnového typu se objevuje např. Domanín u Bystřice nad Pernštejnem (1847-1866), dále Sklené, při silnici do Fryšavy (r. 1743), Strážek (179 tun limonitu v letech 1847-1850) a Ujčov. Na poslední lokalitě se železné rudy těžily pravděpodobně už ve středověku a dále v 18. století. Ještě v letech 1848-1876 se tam vytěžilo 3015 tun rudy.                 Malé ložisko Fe-rudy bylo těženo např. u Bystřice nad Pernštejnem na kraji lesa Ochoza, odkud je uváděna důlní míra Vincenc (kutací právo od roku 1853). Polák (1960) odtud uvádí zbytek kutací jámy o rozměrech 12×8×2,5 m a malou haldičku. Není bez zajímavosti, že o toto, z dnešního hlediska zcela bezvýznamné ložisko vznikl v roce 1786 dlouhý spor mezi městskou radou Bystřice nad Pernštejnem a hrabětem J. N. Mitrovským. Dochovalo se několik dopisů (P. Chlupáček, opisy z kutnohorského archivu), ohledně této události. Dne 22. srpna 1786 se rada města Bystřice obrací na horní soud v Kutné Hoře s dopisem v němž sděluje, že "v lese Wochoze se doluje železná ruda" a že desátek z dobyté rudy připadá bystřické obci jako majitelce pozemku. Naopak 28. září téhož roku sděluje v dopise Mitrovský, že žádost bystřických je neoprávněná. Podle Maxmiliánova horního řádu, resp. nařízení z roku 1575, patří výtěžek dolů majiteli, protože Bystřice byla vrchnostenským, poddaným, do zrušení roboty také robotnickým městem a nepatří tedy mezi stavy ve smyslu horního zákona. Bystřické panství koupil jeho děd. Replikou na tento dopis je list z 15. října 1786, v němž se píše, že vztah mezi poddanými a zemskými knížaty je jiný než v době vydání Maxmilianova řádu před 200 lety a že vlastníkem pozemku ve Wochozi je obec. V dlouhém dopisu z 16. listopadu 1786 píše Mitrovský, že "Bystřice nemá práva na desátek z dolů neboť právo to náleží panskému a rytířskému stavu. Na důl má vrchnostenské právo". Po výměně několika dalších dopisů byly 22. 2. 1787 nároky města Bystřice zamítnuty a Mitrovskému byly přiznány nároky na hrazení škody sporem vzniklé. Město muselo zaplatit i výlohy horního soudu v Kutné Hoře.                 Drobné ložisko skarnových Fe-rud bylo těženo v 19. století i u Rokytna (Krejčíř a Štrejn 1963). Podobné malé ložisko, z něhož byla získávána limonitová ruda ("železný klobouk") s kovnatostí 20 % Fe je u Vepřové, kde byly zjištěny i indicie wolframových rud. V Polničce u Žďáru pracovaly dva doly na magnetit do roku 1864. Na amfibolity je vázáno Fe-zrudnění u Křižanova. V polích asi 1 km jjv. od obce v trati "U rudy" u rybníka se zachovaly aplanované zbytky hald s magnetitem, amfibolitem a granátem po těžbě v minulém století. Doly náležely Clam-Gallasovi, později přešlo kutací právo na bývalé šlechtičny ze Žďáru a kanovníka Zavadila s obchodníkem Košťálem (Křen 1933). Hloubka šachty byla údajně 40 m a dolovalo se v druhé polovině 19. století. Křen (1933) uvádí dvě zatopené jámy, podle Poláka (1960) měla zapadlá jáma s odvaly rozměry 25×30×4 m. Ze zatopené šachty vycházely štoly sledující magnetit a limonit s kovnatostí 40-50 % (Polák 1950). Nový geologický průzkum na počátku šedesátých let nezjistil dobyvatelné množství rud.                 Nepříliš jasný je typ Fe-rudy na ložisku v Rožné-Dvořišti. V minulém století tam byl uváděn důl Amálie a Sv. Jakub. Šlo o malé šachtičky na z. okraji obce. Štola Amálie byla odkryta v roce 1966 a vyzmáhána. Navazuje na ni další důlní pole - Elizabeth. Zasutěné ústí štoly sv. Jakuba (Jacob I) s cihlovým portálem se podařilo objevit pracovníkům GEAM asi 150 m pod hrází kalojemu I úpravny Dolní Rožínka. Jako Fe-ruda snad byly těženy limonitizované ruly s nízkou kovnatostí (Nohál 1997). V Křižínkově a Křoví u Velké Bíteše byl těžen limonit a siderit, vázané na "chloritické břidlice". Roku 1858 byly propůjčeny v Křižínkově 3 dolové míry Ústavu šlechtičen v Brně, pozdějším majitelem se stal hrabě Mitrovský. Důl Rudolf ležel jižně od obce při silnici do Křoví. Šachta byla hluboká 10,5 m a z ní bylo sledováno štolami o celkové délce 33 m ložisko limonitu o mocnosti 80 cm. Práce skončily v roce 1872. Z roku 1875 pochází analýza která vykázala 45 % Fe. U Křoví byly v roce 1827 vyhloubeny dva doly, Jan a Josef. O rok později přibyl důl Trojice při cestě do Velké Bíteše. Z roku 1835 je ještě zmínka o dolu Terezie na sv. konci vesnice (Štrejn 1962). Obsah Fe byl asi 35 %, mocnost 1,25 m (Polák 1950).                 Limonit vzniklý z pyritu v krystalickém vápenci u Lhoty byl těžen v letech 1801-1808, dnes zaniklou štolu zdokumentoval Láznička (1964). Situuje ji 620 m v. od bývalé školy ve Lhotě na jz. svah Jonášova kopce. Celková délka štoly s malými rozrážkami byla asi 40 m. 6. Chromové rudy                 Drobná zrna chromitu (resp. chromspinelu) jsou součástí mnoha serpentinitů - hadců na Žďársku a Bystřicku, avšak zdejší oblast proslula i naším jediným dolem na "chromit".                 Ložisko se nachází na pravém břehu Neverského potoka v lese Hadurka, jižně od Drahonína. Podrobně bylo prostudováno Kettnerem (1919). Velmi podrobná nová zpráva pochází od Pařízka (1998), z níž jsem čerpal řadu údajů. Ložisko je vázáno na serpentinity a bylo objeveno na základě nálezu balvanů "černé rudy" v potoce panem Frant. Šafránkem st., majitelem Buchalova, mlýna na Strážkovském potoce. Ten si zajistil terén v okolí 28 kutisky, otevřel ložisko štolou a prodal rudu jisté firmě jako magnetovec. Byly prý jí asi 2 vagóny. Ložisko nevychází na povrch a ústí štoly je dnes zavaleno. Ruda obsahovala 25-26 % Cr2O3 a 6-16 % Fe2O3 (Kettner 1919). Podle mineralogického výzkumu Jar. Kokty z roku 1935 nejde o chromit, nýbrž o Cr-spinel, který obsahuje vedle Cr a Fe převážně hliník (42 % Al2O3). Šafránek zažádal v roce 1905 o kutací povolení a zároveň začal razit štolu od potoka směrem západním. Bylo vyhloubeno i několik šachtic, nejhlubší 11 m, průzkumné práce probíhaly i na katastrech obcí Litava a Skryje. V roce 1907 štola dosáhla délky 15 m při výšce 2 m a šířce 1 m. Příčně byla ražena ještě jedna štola dlouhá 4 m a poblíž ještě jedna další, samostatná. V roce 1910 informuje Šafránek o nálezu větších poloh pyritu, počátkem dvacátých let dokonce žádá o povolení ke kutání zlata a stříbra, o jejichž přítomnosti byl pevně přesvědčen. Ani geologický průzkum Vítkovického těžařstva ani práce prováděné po převzetí kutiska Živnostenskou bankou po roce 1918 však nepotvrdily ložiskový význam chromitového ložiska a práce byly koncem dvacátých let ukončeny (Pařízek 1998). 7. Živec a křemen                 Nejvýznamnějším ložiskem živcových surovin v oblasti byly Dolní Bory. Živec ze zdejších pegmatitů započal kutat v roce 1887 povrchově velkomeziříčský kamnář a starosta V. Čech (bratr básníka Svatopluka Čecha) v r. 1887 a zároveň i německý podnikatel Schreiber. Byl používán k výrobě porcelánu a polev, živcová moučka pak jako draselné hnojivo. Rozsáhlejší povrchová těžba živce a křemene byla zahájena koncem devadesátých let 19. století v Hatích. Živec byl dodáván do Dittmarových továren do Znojma, růženín se zasílal po roce 1918 i do Švýcarska. Obecného křemene bylo používáno jako špatného vodiče avšak dobrého nosiče tepla k vybití pekáren, aby vytopená pec náhle a rychle nevychladla (Kořínek 1929). Těžba pokračovala pak v nepravidelných intervalech podle potřeby, před druhou světovou válkou naposledy v letech 1934-1935 (Bouček 1938).                 Největšího rozmachu těžba dosáhla po druhé světové válce, kdy se v letech 1947, 1950-1982 uskutečnilo několik průzkumných akcí a byl vybudován důl. Těžila se bloková zóna pegmatitu s K-živcem a křemenem. Poměr obou minerálů byl mj. zjišťován i fotografováním stěn chodeb a planimetrováním plochy obou minerálů na snímcích. Nejvýznamnější žíla Oldřich je dlouhá 630 m. Báňsky byla ověřena v nejdelším úseku na 7. patře v délce 420 m a do hloubky 140 m pod povrchem (8 patro). Bloková zóna má délku 230 m, vertikální rozsah 120 m a mocnost 11 m. Žíla č. 4 byla báňsky ověřena ve směrné délce 340 m, do hloubky 133 m pod povrchem (7 patro), žíla č. 5 do hloubky 80 m (Duda 1986). Těžba byla definitivně ukončena v r. 1972; bylo vytěženo asi tři sta tisíc tun živcové a křemenné suroviny. V důsledku intenzivní těžby, nového vyhledávacího průzkumu a systematického mineralogického výzkumu se tyto pegmatitové žíly zařadily bohatstvím svých minerálů k světově proslulým mineralogickým lokalitám (Staněk 1997). Menšími povrchovými pracemi byly dobývány p. Čermákem z Velkého Meziříčí živce i u Vídně, kde bylo rovněž vytěženo asi 100 metrických centů Mn-Fe fosfátu triplitu, dále u Cyrilova, Olší, Lhotky u Tasova a dalších místech. Tato těžba živce měla jen malý význam. 8. Pyrit a síra                 Uvedené suroviny byly těženy nedaleko Lhoty u Olešnice a v případě síry šlo o jediné ložisko na Moravě vůbec. Síra vznikla za speciálních podmínek při zvětrávání pyritu. Pyrit byl těžen na drobném ložisku "Na lajtrovně", asi 1 km východně od Lhoty. Rudní tělesa vystupovala v krystalických vápencích, kde drobné impregnace přecházely až do poloh tzv. "litých kyzů". Mocnost zrudnění se podle zpráv z let 1801-1803 pohybovala od 15 do 80 cm, rudy se střídají se slaběji zrudněnými mramory (Láznička 1964). V roce 1801 byla na ložisku nazývaném také "Pod horou" zjištěna jemnozrnná sypká světle žlutá síra a v letech 1801-1803 jí bylo vytěženo asi 40 000 vídeňských centů (1 víd. cent = 56 kg). V brněnském časopise "Patriotisches Tageblatt" ze dne 16. října 1801 je oznámení o prodeji 500 centů přírodní síry a zároveň vydavatel časopisu Ch. C.André popisuje lokalitu, kterou osobně navštívil: "Štola je ražena na půlnoční straně (patří správně polední tj. jižní pozn. JS) síronosného kopce a protíná lože, uklánějící se 40° k východu. Ryzí síra je barvy bělošedé, popelavě šedé, zelenavé a žlutavé. Její polohy se střídají s polohami okrovitého hnědele, prostupují je a místy zatlačují tak, že síra zaujímá celou výšku štoly. Má příměs sádrovce a je velmi čistá, odpadky by tvořily jen asi 10 % Vápenec tvoří podloží i nadloží rudního a sirného ložiska". Síru podrobně prostudoval Sekanina (1935), který potvrdil i příměs sádrovce a vznik síry vysvětluje rozkladem pyritu. Ložisko síry bylo vyčerpáno v roce 1806 a dnes se po ní nezachovaly nejmenší stopy ani ve štole, ani na haldě (Láznička 1964). Těžba ložiska skončila v roce 1808 (Polák 1960). 9. Magnezit a sepiolit                 Podle Poláka (1960) se kolem roku 1906, asi až do roku 1911, těžil ve štole Rudolf při silnici ze Smrčku do Nedvědice celistvý magnezit společně se sepiolitem (mořskou pěnou) v hadcích. "Mořská pěna" se zužitkovala na výrobu drobných ozdobných předmětů (E.M. Bachmann z Veverské Bitýšky). Ložisko je dnes nepřístupné a tehdy otevřené dvě šachty a štola jsou nyní úplně zasucené. 10. Lepidolit                 Na vrchu Hradisko u Rožné byl v žíle pegmatitu koncem 18. století objeven nový nerost lepidolit (jde o slídu s obsahem lithia), a to patrně některou z prospekčních skupin, které prozkoumávaly okolí Bystřice nad Pernštejnem. Tento neobyčejný nerost nejenže vzbudil velkou pozornost v celé Evropě, ale byl i těžen k různým účelům (Novák et al. 1998).                 Lepidolitové ložisko na Hradisku bylo dobýváno mělkými jámami už od počátku 19. století. Z fialového lepidolitu byly vyráběny náhrobní kameny, vázy, misky a těžítka (kamenická firma J.E.Tomoly z Brna), drobně rozdrcený jej používali písaři jako "posýpátko" místo sacího papíru, dokonce se jím i štěrkovalo (Procházka 1910, Jahn 1918).                 Za I. světové války, v letech 1917-1918, bylo ložisko lepidolitu na Hradisku otevřeno německými podnikateli, např. firmou E. Mercka z Darmstadtu. Lepidolit sloužil jako surovina pro výrobu Li-preparátů využitých v medicíně a při svařování a letování hliníku, udává se i využití v pyrotechnice. Celkem bylo vydobyto asi 4-5 vagonů lepidolitu a uvažovalo se i o využití relativně hojného kasiteritu. Po těžbě se tehdy zachovalo několik jam při západním okraji žíly. Jedna z nich byla údajně přes 17 m hluboká, na dně zatopená, podle fotografie Sekaniny z roku 1928 ražená patrně po úklonu žíly. Malá štolka o délce asi 16 m byla ražena z údolí Sušírny. V roce 1930 jsou zmiňovány vedle uvedené štolky 2 velké polozasypané jámy s haldami. Montanistické zhodnocení lokality provedl Mohr (1934). Uvádí přehled dosavadní těžby, odhad zásob a údaje o starších báňských pracích.                 Největšího rozsahu dosáhly průzkumné práce v období II. světové války, především v letech 1940-1942. Kromě Hradiska byly orientovány i na jižnější Borovinu a oblast s. od silnice do Zlatkova. Pegmatit byl otevřen především za účelem těžby křemene a živce ke sklářským účelům. Rozsáhlé průzkumné práce (rýhy, štola a šachta na Hradisku, štola na Borovině, šachtice Rožná-sever) vedly ke zjištění souměrné stavby pegmatitu a vymezení jeho texturně paragenetických jednotek. Další charakteristiku ložiska uveřejnili Novotný a Štelcl (1951), avšak uvádějí jejich mapka rozfárání ložiska neodpovídá skutečnosti. Není jasné, z jakých podkladů vycházely jejich údaje o štolách o celkové délce 220 m a sledování pegmatitu po směru žíly, ani nevysvětlují fakt, že povrchové dobývky mají jiný směr než sledná štola. Lepidolitu, albitu a písmenkových pegmatitů bylo v nedávné době občas využito pro šperkařské účely. Závěr                 Oblast Žďáru nad Sázavou a zvláště pak okolí Bystřice nad Pernštejnem patřilo odedávna k oblastem, kde bylo dolováno na různé druhy nerostných surovin. Po celé dlouhé historické období až do padesátých let 20. století však šlo o oblast bez většího významu, podobně jak tomu bylo i na jihozápadní Moravě mezi Dačicemi, Moravským Krumlovem, Velkou Bíteší a Třebíčí. Údaje o počátku dolování vzácných kovů na Ždársku jsou nejasné a spíše mají charakter pověstí. Toto nejstarší období připomíná ve svých dějinách Jan Tadeáš Antonín Peithner z Lichtenfelsu (1780). Ten poprvé použil pro oblast název "Žďárské hory, kteréžto pojmenování se odvozuje od zámku Žďár u moravských hranic, stejně jako od jezera nacházejícího se v okolí kvetoucího cisterciáckého kláštera Žďár, z něhož pramení Sázava. Dříve se používal i název Staré hory, německy die alten Berge, kterým se označovaly obvykle i doly, mohlo by pojmenování pocházet i odtud". Pokud takové dolování v době před husitskými válkami skutečně existovalo, zanikají informace o něm ve světle historicky významných stříbronosných revírů u Havlíčkova Brodu a Jihlavy.                 Po několika údajích o dolování, vztahujících se k 16 století, existuje řada údajů k období tzv. "tereziánského kutání" v druhé polovině 18. století. Z dnešního pohledu šlo nejen o první státem organizovaný geologický průzkum, ale zejména o morální i finanční podporu státu všem podnikatelům, kteří chtěli objevit nová nebo otevřít stará známá ložiska surovin. Za zmínku stojí, že tyto prospekční práce byly i tehdy, stejně jako dnes, přijímány od majitelů pozemků s nedůvěrou i s odporem. Lze na to usoudit např. i z dochovaného dopisu horního administrátora Röddersthala z 27. ledna 1772 dvorní komoře ve Vídni:                 "Předně si myslí vrchnosti, že se jim chce dolováním něco z jejich pozemků, dřeva neb práv vzíti nebo jen za malý peníz je odměniti. Udělá-li se krok bez jejich vědomí, bez zdvořilé a milostivé žádosti neb bez přítomnosti jejich úředníků na jejich pozemky, vyvozují z toho nejnemožnější dohady. Je tu za druhé mnoho pozemků, které patří poddaným a sedlákům. Objeví-li se na jejich pozemcích neznámý úředník; není-li v přítomnosti jim představeného hospodářského úředníka, který je ujistí, že se jim nic nestane a všechny škody, které vzniknou při šurfování, že jim budou hrazeny, může tisíckrát říkat, že je císařský nenechají ho a může být předmětem nejhrubšího zacházení a nejist životem".                 Když v období I. světové války a poválečných letech postupně skončilo dolování na některých lokalitách Žďárska a Bystřicka, domnívali se geologové, že s výjimkou nerudných surovin dolování v oblasti navždy skončilo. Objevy v oblasti využití jaderné energie však vyvolaly ještě jedno velké období hornické slávy této části Českomoravské vrchoviny. Průzkum a dobývání uranových rud zanechal v krajině četné stopy, dnes veřejností přijímané spíše jako negativní zásahy do životního prostředí s určitými obavami. Uplynou však léta a i tato rozsáhlá průmyslová těžba, nemající v minulosti na Vysočině obdoby a po níž zbývají postupně rekultivované odvaly a odkaliště, bude jen zájmem historiků a přírodovědců. Není však vyloučeno, že nové vědecké a technické objevy příštího tisíciletí vyvolají zájem o dosud netušené druhy nerostných surovin. Moderní technologie zajisté umožní těžbu šetrnější k přírodě a zároveň racionálnější využití suroviny a tak je možné, že staré hornické "Zdař Bůh" zazní jednou opět i v našem kraji. Literatura J. Bouček (1938): Nerostné bohatství Horácka. - Sbor. "Horácko", vydaný u příležitosti výstavy Horácka ve Velkém Meziříčí, 231-249. Z. Cimala (1997): Po stopách průzkumu a těžby uranových ložisek na Moravě a východních Čechách. - GEAM, Dolní Rožínka, 1-130. J. Duda (1986): Pegmatity v borském granulitovém masívu. - Sbor. geol. věd., Ložisk. geol., mineral., 27:157-202, Praha. Ch. d Elvert (1866): Zur Geschichte des Bergbaues und Hüttenwesens in Mähren und Oest. Schlesien. - Berlag d. histor. stat. Sektion, 1-438, Brünn. S. Houzar (1997): O historickém dolování na jihozápadní Moravě. - Vlastiv. Sbor. "Západní Morava", 1:33-49, Muz. Vlastiv. spol. pro SOA Třebíč a Žďár n/Sáz. S. Houzar (1998): K historii dolování u Koroužného. - Sborník "Stříbrná Jihlava II" - připraveno do tisku. J.J. Jahn (1917): Pamětný spis o nerostných pokladech Moravy. - Morav. zem. výbor, 1-79, Brno. R. Kettner (1919): O výskytu chromitu u Drahonína na záp. Moravě. - Hornický věstník, 1, 128-129, Brno. K. Kořínek (1929): Horniny Meziříčska v technologii. - Od Horácka k Podyjí, 6, 3-4:51-53. M. Krejčíř-Z. Štrejn (1962): Topografie dolování na Brněnsku koncem 18. století. - Sbor. Matice morav., 81:220-231, Brno. M. Krejčíř-Z. Štrejn (1963): Příspěvek k historické topografii dolování železných rud na Českomoravské vrchovině. - Sbor. Matice morav., 82:168-181, Brno. A. Křen (1933): Naleziště nerostů západní Moravy. - Od Horácka k Podyjí, 10, 42. O. Langhammer (1933): Doly u Německého Brodu a v jeho okolí. - Horn. Věst., 15, 8:169-173, Praha. P. Láznička (1964): Ložiska a výskyty nerostných surovin na území mapy 1:50 000 Bystřice nad Perštejnem. - Rukopis, miner. petr. odd. MZM v Brně, 1-36. K. Malý (1993): Mineralogická charakteristika rudních výskytů u Štěpánova nad Svratkou a Rozseče nad Kunštátem. - Rukopis, Dipl. práce Přírod. fak. MU v Brně, 1-50. K. Malý (1997): Sb-mineralizace v Koroužném u Štěpánova nad Svratkou. - Minerál, 5, 4:266-267, Brno. V. Mátl (1963): Borovec u Štěpánova - ložisko Pb, Zn, Cu rud. - Sjezdový průvodce, XIV. sjezd ČSMG, 19-22, Brno. V. Mátl (1974): Metalogeneze moravika. - Sbor. GPO Ostrava, 7, 12:41-51, Ostrava. H. Mohr (1934): Das Lepidolithvorkommen Rožna in Mähren als Lithiumerzlagerstätte. - Berg-u. Hüttenm. Jahrb. Loeben, 82: 44-40. M. Nohál (1997): Zpráva o odkrytí staré štoly Jacob I - lokalita Rožná - Dvořiště v okrese Žďár nad Sázavou. - Rukopis, miner.petr. odd. Morav. zem. muzea v Brně, 1-6. M. Novák - S. Houzar - A. Pfeiferová (1998): Přehled mineralogie, petrografie a historie klasické lokality lepidolitového pegmatitu v Rožné u Bystřice nad Pernštejnem, západní Morava. Acta Musei Moraviae, Sci. geol., 83 - v tisku. M. Novotný-J. Štelcl (1951): Pegmatity z Hradiska a Boroviny u Rožné n. Pernšt. - Práce Mor. akad. věd přír., 23, 259-274, Brno. J. Pařízek (1998): Dolování chromitu u Drahonína Františkem Šafránkem. - Minerál, 6, 2:111-115, Brno. J.T.A. Peithner z Lichtenfelsu (1780): Versuch über die natürliche und politische Geschichte der böhmischen und mährischen Bergwerke. Wien. - (český překlad Bílek, J., Jangl, L.: 1982,), Národ. tech. muzeum v Praze, 281 p. A. Polák (1929): Zlato na Bystřicku. - Horácké besedy (příloha Horáckých listů), 5:2, Nové Město na Moravě. A. Polák (1934): Dolování na Novoměstsku. - Vydavatel. družstvo v Novém Městě na Moravě, 1-28. A. Polák (1942): Zápis o prohlídce starých hornických prací u Zlatkova, okr. Bystřice nad Pernšt. GF P 2622. A. Polák (1950): Ložiska železných rud Českomoravské vysočiny. - Rukopis, Geofond Praha. A. Polák (1960): Nerostné bohatství Bystřicka. - Krajské nakl. Brno, 1-76. A. Polák (1980): Ložiskové poměry a stará báňská díla v štěpánovském rudném revíru. - Uranit, k.p. Dolní Rožínka, 23, 7:4. V.J. Procházka (1910): Horniny průmyslové a užitečné Moravy. - Zpr. spol. čes. inženýrů v markrab. morav., 1-68, Brno. J. Sadílek (1995): Dolování na Štěpánovsku. - Terra, 1, 16-20, Jeseník. J. Sekanina (1935): Moravská síra, její původ a nerosty s ní sdružené. - Zpr. Komise na přírodověd. Výzk. Mor a Slez., mineral. odd. 6:1-29, Brno. J. Sekanina (1965): Minerály a jejich genetické vztahy k horninám na území geologické mapy 1:50 000, list M 33-93-B (Bystřice nad Pernštejnem). - Rukopis, miner. petr. odd. MZM v Brně. J. Staněk (1997): Asociace minerálů významnějších pegmatitových žil v Hatích u Dolních Borů na západní Moravě. - Acta Mus. Moraviae, Sci. nat., 82:3-19, Brno. K. Sternberg (1837): Umrise einer Geschichte der Böhmischen Berkwerke. - 1 Bd., 2 Abt., Prag, 1-251. R. Štancl (1980): Geologicko-ložisková a geochemická charakteristika některých rudních výskytů ve svratecké klenbě. - Rukopis, rigorózní práce MU Brno. K. Šternberk (1985): Nástin dějin hornictví a báňského zákonodárství v Českém království. - sv. II, Komitét Symp. "Hornická Příbram ve vědě a technice", 1-267. Z. Štrejn (1962): Topografický a historický přehled železnorudných dolů ve střední a jižní Moravě. - Rukopis, Geofond Kutná Hora, 1-85. J. Tenora (1907): Vlastivěda Moravská. Bystřický okres. - Vlastivěda moravská II, Musejní spolek Brno. M. Wolfskron (1889): Die Goldvorkommen Mährens. - Berg.-u. Hüttenm. Jahrb., 37:16-268. M. Zemek (1953): Železářství na Žďársku. - Český lid, 40, 1, 16. * * * Charakteristika pozůstatků po starém dolování Ag-Pb-Cu rud  ve Štěpánovském rudním revíru na Západní Moravě Borovec u Štěpánova a okolí jsou mé velmi oblíbené lokality, proto si dovoluji uveřejnit další skvělý článek níže uvedených autorů: Stanislav Houzar,  mineralogicko-petrografické odd. Moravského zemského muzea v Brně Vladimír Hrazdil, mineralogicko-petrografické odd. Moravského zemského muzea v Brně Anna Pfeiferová, mineralogicko-petrografické odd. Moravského zemského muzea v Brně Karel Malý, Muzeum Vysočiny v Jihlavě Jaroslav Sadílek, Archaia Brno (uveřejněno s písemným svolením p. S. Houzara) Motto: "Bohatá je česká země dosti bylo by v ní stříbra dosti kdyby nebylo zlodějů mnohem víc než havířů" (České písně kramářské) ÚVOD Jako štěpánovský rudní revír je označovaná oblast historického dolování na stříbrné, olověné a měděné rudy ležící na západním okraji svratecké klenby moravika SZ od Tišnova. Nejstarší zprávy o zdejším dolování pocházejí ze středověku, další rozsáhlé práce jsou kladeny do 18. století, větší průzkumné práce proběhly v letech 1957-1963 a 1986-1990. Pozůstatky po hornické činnosti (šachty, obvalové tahy a pole) se nacházejí v katastrech obcí Koroužné, Švařec, Čtyři Dvory, Borovec, Štěpánov nad Svratkou, Olešnička, Horní Čepí a Černovice. Zachovaly se převážně v lesních komplexech a většinou nepodlehly likvidaci při rekultivacích. Přístupné jsou také některé štoly, v nichž jsou dokonce patrné i původně těžené rudní akumulace. Z tohoto hlediska jde na západní Moravě o unikátní oblast, která má charakter přírodního hornického skanzenu. Historii revíru byla věnována řada publikací i nepublikovaných prací, avšak údaje v nich uvedené jsou často rozporné a nesprávné. Z historického hlediska je základní prací o štěpánovském revíru šířeji zaměřená studie ďElvertova. O nové údaje ji dále rozšířili A. Polák a zejména H. Jurman. Nevýhodou těchto prací však je, že postrádají mapky s přesnou topografickou situací horních děl. V tomto směru naopak vyniká nepublikovaná práce Štanclova, i když se ani tento autor nevyhnul některým chybám a zbytečným komplikacím při zavádění nových jmen. Cenné topografické údaje o dolování jsou obsaženy v práci P. Chlupáčka, v níž autor uvádí i některá důlní díla z publikované historické literatury neznámá, která jsou teprve postupně vyhledávána. Ostatní práce jen s většími či menšími chybami diskutují, příp. rozšiřují tyto starší údaje. Současné mineralogické práce prováděné v rámci výzkumných projektů v Moravském zemském muzeu si vynutily zásadní revizi dosavadních údajů a smyslem předložené práce je především utřídit topografické a historické informace o jednotlivých horních dílech. Předložený popis umístění jednotlivých horních děl vychází ze základních topografických map měřítka 1:10 000, listy 24-14-01 a 24-14-06, vydání z r. 1998. Lokality jsou popisovány a průběžně číslovány zhruba od severu k jihu a u názvů horních děl byla dána přednost názvům historickým, nebo byla pojmenována tak, aby se zamezilo vzájemným záměnám tak častým právě v topografii tohoto revíru. Provedena byla i revize katastrální příslušnosti, a to proto, že tradiční lokalizace v literatuře bývá často chybná. Např. štola Mír nenáleží katastrálně k Borovci, jak uvádí např. T. Kruťa, ale ke Štěpánovu,  některá díla v Cumberku patří jak ke Švařci, tak ke Štěpánovu. KOROUŽNÉ 1. Korouženská štola Její původní název "Koroschna Stollen" z r. 1767 je používán ve všech historických mapách z 18. století. V literatuře pro ni byly užívány i další názvy: štola sv. Jana Baptisty jako součást dolu Freundschaft Christi (Kristovo Přátelství), důl sv. Trojice, Horníčkova štola nebo štola proti Rosslerovu mlýnu. Dito se nachází na levém břehu Svratky, asi 200 m SV od mostu v Koroužném, na úpatí příkré zalesněné stráně nedaleko samoty "U Horníčků", vpravo od silnice z Koroužného do Víru. Nejpřesnější historická mapa štoly pochází z r. 1768. Celková situace důlních děl je rovněž zachycena v Urbanově mapě štoly z r. 1772. Ústí štoly uzavírají kovové dveře, za nimiž je štola v předním úseku zatopena do výše až 1 m. Chodba vede asi 52 m jv. směrem, pak probíhá ve směru SSV-JJZ, celková délka je asi 104 m, 77 m od vstupu je kolem 18-24 m hluboké zatopené hloubení. A. Polák a P. Láznička udávají velmi nepravděpodobnou délku štoly 259 láter (asi 616 m). Ve skutečnosti jde asi o vzdálenost mezi Korouženskou štolou a dosud spolehlivěji nelokalizovanou 10 m hlubokou kutací šachticí JV od Koroužného nedaleko od švařecké kaple, která měla ověřit pokračování "antimonitové rozsedliny" k jihu. Štola je při ústí ražená po křemenné žíle 60-100 cm mocné ve směru SZ-JV10 a končí po necelých 60 m závalem. V 52 m byla zastižena druhá žíla, směru SSV-JJZ, asi 80-100 cm mocná, s masivní a páskovanou texturou. Je tvořena křemenem a místy kalcitem a Fe-dolomitem a uložena v biotitických rulách se svory, kvarcity a dolomitickými mramory, zrudněna antimonitem, arzenopyritem, sfaleritem, galenitem, bournonitem,11 vzácně i boulangeritem. Štola je neznámého stáří, její úvodní část však byla ražena nepochybně ve středověku, nejpozději v 16. století. Nelze vyloučit její původní založení jako štoly dědičné, odvodňující výše položená díla. Detailní historii prací na této štole zpracoval na základě studia archivních pramenů P. Chlupáček a uveřejnil S. Houzar. Intenzivně se zde pracovalo v letech 1767-1773. Rozsáhlé haldy před štolou, kde býval nalézán rudní materiál, byly zcela aplanovány až po 1. světové válce. 2. Obvaly nad Korouženskou štolou O dolování v "Radušském pohoří" (Raduška) existuje zmínka z r. 1554 v souvislosti se stříbrnými doly s lokalizací Oberradusch. Některá díla tam byla součástí dolu Freundschaft Christi (viz výše) nebo dolu sv. Barbory, samostatná byla jáma Marie Pomocná, resp. jáma Božího Požehnání. Díla se nacházejí asi 50 m V od ústí Korouženské štoly v příkrém svahu, kde je v délce asi 200 m ve směru SSV-JJZ zachováno 8 mělkých a hlubších obvalů o průměru asi 3 m ražených na výchozu "antimonitové rozsedliny" (Antimony Kluft). Jde pravděpodobně o zbytky úklonných šachtic, jejichž dno se ve dvou případech stále propadá; většinou jsou však polozasypané kamennou sutí. Na obvalech byl nalezen hojný arzenopyrit s pyritem v prokřemenělých horninách a karbonát-křemenných žilách, dále narůžovělý karbonát, bournonit, sfalerit, vzácně galenit a sekundární minerály. V severním pokračování obvalového tahu se na levém břehu potůčku nad příkrou zmolí nad Horníčkovým stavením zachovaly zbytky po šachtici a snad i po zavalené štole. Jde snad o dílo na téže žíle označované v r. 1767 jako nálezný důl Marie Pomocná nebo v r. 1769 jako "Jáma (těžařstva) Božího Požehnání v radušském pohoří". Četné mělké prohlubně nejasného původu (snad po prospekčních pracích), někdy seřazené do směru Z-V, se vyskytují ještě severněji v příkré zalesněné stráni nad levým břehem Tresenského potoka. 3. Důl sv. Felixe (Zemanovo pole) Asi 500 m JZ od mostu přes Svratku v Koroužném, asi 200 m SSZ od kaple, na mírném hřbetě na pastvině a v lesíku (dnes chatová osada) se nacházejí pozůstatky po dolování stříbrných rud. Název "Sanct Felicis Schacht, in Korosnorer Territorie" byl použit na mapě A. Scharnagla v r. 1769. Pokud je nám známo, je lokalita zobrazena jen na této mapě, která ukazuje důlní díla v katastru Koroužného v topografické situaci, která nejlépe odpovídá právě tzv. Zemanovu poli. Později tam pracovala společnost vedená Narstani de Weissem (r. 1776), důl byl tehdy zván Josefovým. Běžně užívaný název Zemanovo pole (ojediněle i Zemanova skála) se objevuje u sběratelů minerálů ve 20. letech 20. století. Na lokalitě je zachována propadlina po šachtě o průměru asi 10 m s obvalem navršeným při jejím východním a severním okraji, dále zbytek úklonné šachtice a dalšího díla s velkými plochými odvaly raženými ve výchozech šedých kalcitických mramorů a velká halda se zarovnaným povrchem (JZ od šachty). Vstupy jsou dnes zcela zavaleny, zčásti také zasypané odpadem. Galenit, sfalerit a vzácně chalkopyrit tvoří nepravidelné metasomatické vtroušeniny a impregnace v mramorech nebo jsou součástí žil tvořených kalcitem a dolomitem, uvádí se i křemen a baryt. 4. Důlní dílo za samotou Vorel Na úpatí svahu Orelského kopce na pravém břehu Svratky, asi 500 m SSZ od mostu ve Švařci, za samotou Vorel, asi 40 m J od ústí nové vodohospodářské štoly se nachází rozsáhlé důlní dílo. K lokalitě se vztahuje i jméno Drahoš. K tomuto dolu (-ům) se vztahuje ďElvertův údaj o "Stollen und Schacht aus Silber und Blei im banisater Gebirge" z r. 1774. Vzhledem k tomu, že název "Gebirge" býval v revíru používán pro nápadně vyvýšený terén, je velmi pravděpodobné, že ďElvertovo označení zahrnuje celou skupinu rudních ložisek na pravém břehu Svratky od dnešního Panisádku až k Zemanově poli (srovnej i termíny jako Borowetzer Gebirge, Czepper Gebirge nebo Zumberger Gebirge použité ve štěpánovském revíru J. Ch. Urbanem v r. 1771). J. Sekanina uvádí, že vysoko ve stráni v tomto prostoru jsou dosti rozsáhlé stařiny, blíže neprozkoumané. Orientační průzkum zde však jejich existenci nepotvrdil. Kutací práce jsou nepřímo doloženy v letech 1680-1681, kdy jsou v matrikách doloženi horníci ubytovaní na samotě Vorel, mezi nimi i "havíř stříbrné rudy" Řehoř Krütsch z Kremnice. Podle A. Poláka průzkumná šachtice otevřela třípatrový systém chodeb se zatopeným spodním patrem, v nichž byly ještě nalezeny zbytky starého odvodnění, dřevěná čerpadla, dřevěné roury a korýtka. Dílo bylo údajně zdokumentováno a ovzorkováno, po dokumentaci jsme však pátrali marně. V mělké sníženině u cesty se nachází pravděpodobné zakryté ústí tohoto historického díla odkrytého v době nového geologického průzkumu v 60. letech. Toto místo je označeno jen ohrádkou z několika železných prutů. Ve stráni nad tímto ústím se nachází asi 3 m hluboká zasutá šachta s nevýrazným plochým odvalem, která má průměr 5 m a jejíž dno se stále propadá. Hojný rudní materiál je reprezentovaný drobnými zrny galenitu a hnědého sfaleritu v prokřemenělých horninách, ojediněle se vyskytuje drobnozrnný chalkopyrit. Objevuje se i žilný bílý baryt zrudněný galenitem a jako na jediné lokalitě na Štěpánovsku je přítomný v alterovaných horninách hojný fuchsit. ŠVAŘEC 5. Panisádek K horním dílům, označovaným jako díla "im banisater Gebirge", z r. 1774 řadíme i dnes prakticky zaniklé práce na oploceném pozemku s chatami, asi 100 m ZJZ od mostu přes Svratku ve Švařci, na skalnatém ostrohu nad řekou. Vchod do historické štoly, jejíž ústí se nacházelo těsně nad hladinou Svratky asi 70 m S odtud, je zavalen. Nová průzkumná šachta ležela 250 m JZ od mostu. Na lokalitě se zachovaly zbytky hald z doby průzkumu a ložisko je zatopeno po úroveň Svratky. Nedaleko od místa na poli, kde se propadl v r. 1948 strop staré štoly, byla situována v r. 1959 průzkumná šachta 34 m hluboká (asi 25 m pod úrovní řeky), z níž byl ražen překop ve směru V-Z na celou mocnost ložiska a z obou konců pak sledné k severu. Levá (západní) dosáhla délky 50 m a došla pod koryto řeky. Byla kvůli extrémním přítokům vody zazděna. Pravá (východní) prošla pod řekou a dosáhla délky 180 m.25 Zrudnění bylo zastiženo v mocnosti až 10-15 m. Je jednak vtroušeninové, metasomatické, jednak vázané na síť žilek směru S-J. Žilovinou je především křemen, méně i karbonáty, vzácněji baryt. Z rud převládá sfalerit a galenit, vzácnější je chalkopyrit a další minerály. Zrudnění je vázáno především na šedé mramory, zóny brekcií, vzácněji se vyskytují i v nadložních kvarcitech a metapelitech. Podle A. Poláka pocházejí kusé a nejasné zprávy o lokalitě z let 1774-1781. 6. Za Kaplí Pozůstatky po dolování, patrně jen prospekční povahy, se dříve nacházely v místech za švařeckou kaplí. Na základě ústního sdělení A. Poláka uvádí P. Láznička obvaly a šachtice z polí a pastvin asi 100-350 m SV od kaple, ale už koncem 30. let se v těchto místech výraznější stopy po dolování nevyskytovaly, jak zaznamenal P. Chlupáček. A. Polák uvádí z prostoru "Za švařeckou kaplí" tři šachty. Místo je asi totožné s námi ověřenými třemi obvaly na hřebeni kopce Horka. Údaje o této lokalitě nejsou podloženy žádnými historickými mapami ani zprávami. Podle A. Poláka by práce měly údajně pocházet z let 1761-1772. Vzhledem k poloze na hřebeni kopce v místech skalních výchozů však lze tyto práce zařadit zřejmě již do středověku, kdy vznikly v souvislosti s celkovou prospekcí v revíru. Ve svahu SZ od kaple byl nalezen galenit a sfalerit s limonitem, přibližně v pokračování zrudnění Korouženské štoly. 7. Šachta Cumberk a práce v nejbližším okolí Původní název "Zumberger Schacht" nacházíme v mapě F. von Papa z r. 1768. Nově je dílo označováno i jako šachta v Navrátilově lese nebo dokonce šachta Rudolf. Nachází se asi 1200 m VJV od mostu přes Svratku ve Švařci na pravém břehu potoka tekoucího od Čtyř Dvorů. Pracovalo se zde zvláště v letech 1767-1770. Dílo bylo vyzmáháno i při geologickém průzkumu začátkem 60. let. Nejvýznamnějším pozůstatkem po dolování stříbra a olova je úklonná šachta. Je asi 50 m hluboká, ústí je volně přístupné. Dolní úsek šachty je podle Urbanových plánů veden svisle. Šachta Cumberk je vyhloubena převážně v biotit-granátické okaté bítešské rule, žilovina je křemenná a ankeritická, obsahuje sfalerit a galenit, A. Polák uvádí i antimonit. Jen několik metrů V od šachty je na úzké rozsedlině založena úklonná šachtice se světlíkem a hloubením, která je spojena se šachtou. Lokalita je pěkným příkladem vyhloubení šachty v terénu, který je naopak velmi vhodný k ražení štol, což by mohlo ukazovat na její pravděpodobně středověký původ. V okolí jsou uváděny další zbytky po dolování, kterými byla žíla sledována k východu. V těchto místech ležela i dnes zasutá "Zumberger Stollen", kterou zobrazuje např. mapa von Papova z r. 1769. Měla za úkol podfárat stará středověká horní díla. V jejím případě šlo zřejmě pouze o obnovení staré dědičné štoly doložené již r. 1352, zvláště o její prodloužení v mírně zalomeném směru více k severu, ovšem k úplnému dosažení starých prací nedošlo. Většina nápadnějších pozůstatků, zejména velká halda této štoly, která ležela asi 50 m východně od šachty při ústí údolíčka, však byla takřka aplanována. Nově byla ověřena jen jedna šachtice na konci aplanované řady jam na skalnatém hřbetě o něco východněji, kterou plány Urbanovy i Papovy zachycují pouze jako "eine alte Schacht". Název Cumberk je běžně používán i pro rozsáhlé pole obvalů jižně od silnice naproti šachtě, již na katastru Štěpánova nad Svratkou, dnes Havírna - viz níže. 8. Obvaly na vrchu Hora Na hřebeni přímo při západnějším vrcholu kopce Hora či Opálená (480 m) a na jeho ssz. svahu asi 300 m JV od Švařce byly zjištěny výrazné pozůstatky horních děl. Koncem 30. let je poprvé zaznamenal P. Chlupáček jako "obvaly na hřebeni kopce mezi Švařcem a Záskalím". Na lokalitě byl zjištěn obvalový tah se zbytky zavalené štoly a rohu kamenného objektu probíhající ve směru V-Z. Je kolmý na průběh poloh mramorů olešnické skupiny, místy metasomaticky zatlačených limonitizovaným Fe-karbonátem. Vzácně byl v mramoru zjištěn galenit. Historické údaje se nedochovaly, pravděpodobně jde o pozůstatky po prospekčních pracích. 9. Štolka U Kinců Za domem při levé straně silnice ze Záskalí do Čtyř Dvorů 100 m VJV od křižovatky se nachází drobné dílo označované také jako chodba za Kincovou stodolou v Záskalí nebo U Fafílků. P. Láznička je uvádí jako štolu za domem pana Fafílka. Menší štola dlouhá okolo 10 m sleduje zhruba od J k S prokřemenělou mylonitovou zónu s galenitem a sfaleritem. Jeden metr před čelbou je severním směrem vedena po zlomu úklonná šachtice, jejíž ústí je v místech vyústění na povrch zasypáno. Ve svahu se rýsuje v podobě mělké propadliny s nevýrazným kuželem haldy pod ní. Podle informace místního občana probíhala štola po rozsedlině, v zimě patrné výrony teplejšího vzduchu dále k severu. Naproti přes silnici byla A. Polákem zmiňována podobná stolka za bývalým hostincem. ČTYŘI  DVORY 10. "Hrachovce" V lese asi 100 m VJV od osamělého stavení stojícího na kraji lesa, v místech samot zvaných Hrachovce, JZ od Čtyř Dvorů se nachází patrně středověké důlní dílo. Jediná zmínka je o něm v rukopisu k přednášce P. Chlupáčka z konce 30. let, který uvádí "obvaly za stavením hajného v lese Sklapsko". Lokalita byla námi ověřena a zdokumentována v dubnu r. 2000. Na lokalitě bylo zjištěno 8 obvalů až 3 m hlubokých, které tvoří zřetelný tah ve směru JZ-SV. Ve dně jedné z jam se nachází ústí špatně přístupné štoly. Tři další mělké jámy se nacházejí mimo tento pruh v jeho nejbližším okolí. Podle materiálu na obvalech byla těžena slabě zrudněna žíla drúzovitého křemene s limonitem v bítešské rule. P. Chlupáček odtud uvádí jen vzácný galenit, sfalerit a silně zvětralý siderit. Podle tvaru důlního pole a charakteristického ústí štoly sledující rudní žílu po zlomu tu bylo dolováno snad už ve středověku, současně jako v Cumberku. Na hranici katastru obce Čtyři Dvory je v mapě P. Lázničky zakreslena ještě jedna lokalita starého dolování. Asi 800 m SSZ od Hrachovců, v místech J od silnice 1.5 km JZ od obce, je vyznačeno ve V-Z směru pásmo propadlin. Na lokalitě byly v současnosti zjištěny při spodním okraji louky pouze dva vývěry (důlních ?) vod, charakter terénu nad nimi ukazuje, že obvaly byly zcela aplanovány, avšak existence dolů v těchto místech je v povědomí obyvatel Čtyř Dvorů dosud uchována. Registr poddolovaných území (Geofond v Kutné Hoře) klade bez bližšího zdůvodnění stáří těchto prací před 15. století. BOROVEC 11. Štola Marie Terezie Štola Marie Terezie je v jedné z map J. Ch. Urbana z r. 1772 označována jako "Maria Theresia Stollen" a má ústí za domem čp. 121 v Záskalí. M.Wolfskron ji uvádí jako "neuer Maria Theresia Stollen". známa je rovněž jako štola U Večeřů. Krátká štola sleduje od SZ k JV křemennou žílu s galenitem. Délka štoly je 28 m, 11 m od vchodu je rozrážka o délce 2 m, nedaleko od ústí zmiňuje A. Polák i zavalené asi 6 m hluboké hloubení (?). Ve stráni jsou v těchto místech uvedené další drobné práce v Polákově mapě z r. 1948. D'Elvert zmiňuje i šachtu M. Terezie s Pb-Ag rudami, ale místo neuvádí - jde asi o jiné dílo. Štola je připomínána v r. 1763 už jako staré dílo, nové práce skončily hned v r. 1764. V souvislosti s dolováním na této štole se dochovala zajímavá žádost Marie Terezie z Kessleru ze dne 4. ledna 1764. Prosí císařovnu Marii Terezii o potvrzení A. Nossbergera, kterého přijala jako zkušeného důlního dozorce do svých služeb. 12. Cechhaus V Záskalí, asi 400 m JZ od mostu přes Svratku ve Švařci, se nachází ústí štoly Cechhaus. Vstup do štoly je v zahradě stejnojmenného domku, vstupní část štoly je využívána jako sklep a vchod je přístupný. Chodba vede asi 20 m k JJV, poté se stáčí k V. Začala se razit koncem června 1917 jako štola (překop) a práce na ní byly ukončeny v r. 1919. Po 62 m kříží spodní patro Měděné štoly (viz dále), s kterou tak tvoří jeden komplex. Osmnáct metrů před čelbou je jedna krátká rozrážka. Štola byla ukončena v mramorech a její celková délka je asi 110 m. Měla za úkol v příčném řezu podchytit "všechny zrudněné žíly křemenné" nad Záskalím. Po ukončení ostatních prací v revíru se pracovalo intenzívně ve třech směnách (10 horníků, 2 dělníci na povrchové práce, 1 kovář, 2 tesaři). Halda před štolou nebyla, materiál se vyvážel důlními vozíky na kamennou rampu před štolu a dále po mostku k silnici, odkud byl odvážen. Zachovala se důlní mapa z r. 1948 (A. Polák) zachycující profil štoly včetně přístupné části spodního horizontu Kupferštoly. 13. Kupferštola Toto významné horní dílo je pod názvem Kupferstollen uvedeno již v jedné z map J. Ch. Urbana v r. 1772. Bylo označeno i jako "Alt Maria Theresia Stollen" nebo jako Měděná štola. Nachází se asi 400 m JZ od mostu přes Svratku ve Švařci. Zavalené vchody jsou ve stráni za domem č. 119 v Záskalí (tzv. Cechhaus). Jde o největší, omezeně přístupné důlní dílo v celé oblasti - celková délka chodeb byla asi 476 m, dnes je však menší. Rozsáhlé dílo má tři patra, dvě z nich mají ústí zcela zasypané. Částečně otevřené bylo ještě nedávno jen ústí vrchního 3. patra, které končí u komínu do nižších pater po 37 m, za komínem ovšem ještě štola několik metrů pokračuje. Vchod byl ve stráni asi 30 m nad domem. Spodní patro Kupferštoly dnes kříží štola Cechhaus. Od křížení obou chodeb je vlevo po 17 m zavalené ústí Kupferštoly. Nedaleko před ním se štola v délce asi 2 m rozvětvuje a spojuje. Asi 5 m před závalem je komín do druhého patra. Vpravo od křížení je po 25 m podobný komín spojující všechna tři patra. Po dalších 25 m je poslední komín, který vede pouze do druhého patra. Proti tomuto komínu je v chodbě asi pětimetrová rozrážka. Asi l m za tímto komínem se nachází čelba druhého patra. Po 55 m od křížení se štolou Cechhaus je větší kruhovitá prostora, za níž štola končí závalem. Další pokračování štoly, podle Urbanovy mapy z r. 1772 dlouhé ještě asi 100 m, je přístupno pouze s obtížemi. Situace této štoly je patrná ze dvou Urbanových map z r. 1772 a zejména z Polákovy mapy z r. 1948, kde je již zachycena velká prostora se zasutým pokračováním. Tato mapa odpovídá současnému stavu. Je tu vyvinuto několik příkře uložených křemenných žil a žilníků směru zhruba S-J v pestré sekvenci metapelitů, kvarcitů a mramorů olešnické skupiny v bezprostředním podloží "svorové zóny". Převládá chalkopyritové zrudnění v křemenných žilách, zatímco metasomaticky zrudněné mramory jsou vzácnější. Štola původně sledovala "modrou rozsedlinu" ("die Blaue Kluft" nebo "Blauen lethen Kluft") ve směru SSV- JJZ,47 která však při novém geologickém průzkumu nebyla zastižena, neboť leží až za ohybem štoly, za závalem. Štola byla určitě ražena již před r. 1764, kdy dosáhla celkové délky asi 297 m. V r. 1766 byly práce zastaveny. Zajímavá je v této souvislosti absence horního patra štoly na Urbanových plánech z r. 1772. Složitý systém chodeb by mohl nasvědčovat dlouhému, byť přerušovanému kutání měděných rud, a do těchto míst lze snad situovat i důl sv. Františka Serafinského z r. 1716. Štola byla orientačně zkoumána v r. 1917 a koncem 50. let při geologickém průzkumu. Dosavadní literatura mylně spojuje důl sv. Františka z r. 1716, ve kterém se těžila měď, se štolou František z r. 1774, která obsahovala stříbrné rudy. Tato druhá lokalita ležela poblíž Cumberka; v jejím případě šlo zřejmě o Kettnerovu nově raženou štolu na tzv. Havírně proti Cumberské šachtě. Název nesouvisí se starším dílem, je odvozen pravděpodobně od majitele pernštejnského panství Františka Stockhammera, který těžbu financoval. 14. Tagštola Tato štola (též obere Tagstolle, Denní štola) je bez názvu uváděna v mapách J. Ch. Urbana z r. 1772. Ústí štoly je dnes zcela zavaleno a nachází se ve stráni J od Záskalí, asi 450 m JZ od mostu přes Svratku ve Švařci, ve svahu pod lesní cestou nad Kupferštolou. Byla dlouhá asi 100 m se zavaleným světlíkem poblíž ústí a s hloubením před čelbou. Podle M. Wolfskrona bylo dílo raženo po "schwarze lettige Schmier Kluft", což je doloženo existencí tektonických zón a brekcií s grafitem, méně pravděpodobný je názor P. Lázničky, že bylo sledováno metasomatické zrudnění galenitu v mramorech. 15. Staré obvaly nad Kupferštolou V lese v uzavřené oboře na Němečkově kopci asi 500 m SSV od mostu přes Svratku v Borovci nacházíme stará horní díla označovaná na starých mapách jako "alte Pingen", např. J. Ch. Urban v r. 1772, též M. Wolfskron. Některá z nich dostala nová jména, jako např. šachta Josef, Partyzánská štola, důl Anna. Tato jména slouží sice poměrně dobře k orientaci, ale nemají žádný historický podklad. Na lokalitě se nacházejí rozsáhlé haldy a dobývky charakteru úklonných šachtic. Šachta Josef je zakryta betonovou deskou s proraženým otvorem, nyní přes otvor je položena mříž. Prostor pod ní, 6 m hluboká svislá šachta o průměru cca 4 m, obsahuje stopy novějšího vyzmáhání (vrty). Dále pokračuje v délce 13 m v podobě úklonně šachty ražené po zlomu západním směrem. Její další pokračování v podobě úzké skalní rozsedliny není díky zásypu ze sousední pinky přístupné. Jižní stěna velké vstupní prostory je tvořena hlinitým násypem z propadlé přilehlé šachtice, v jejím sousedství se dochoval krátký úsek nízké štolky oválného profilu v délce 3 m dále opět zasypané. Uvedené dílo je v rámci revíru extrémně bohaté ryzí mědí v asociaci s kupritem, chryzokolem a vzácně i s ryzím stříbrem. Podle historických map jde nejspíše o povrchové sledování tzv. modré nebo také měděné rozsedliny, a to úklonnými šachticemi. Jde o mělká horní díla, která podle charakteru prací mohou zčásti pocházet ze středověku, i když byla nepochybně těžena i později. Ojedinělý nález hornického želízka55 může ukazovat minimálně na 16. století (údaje v Urbanově mapě i charakter dobývek naznačují větší stáří). Nedaleká "Partyzánská štolka" je asi 12 m dlouhá, volně přístupná. Mineralizace je vázaná na drobné nepravidelné křemen-kalcitové žíly v grafitem bohatších metapelitech a tektonické brekcie. Přestože se na lokalitě vyskytuje relativně bohaté zrudnění s mědí. příp. stříbrem a lze předpokládat, že by mohlo jít o historicky nejzajímavější doly v Borovci, nezachovala se žádná tradiční jména dolů. Podle hojného zrudnění mědí lze snad do těchto míst klást některé historické údaje z doby Salmova kutání v letech 1807-1810, jako např. mědí bohatá Fürst Karlgang. Četné nálezy minerálů mědi se nacházely v balvanech (rozrušených žilách nebo haldovém materiálu?) pod těmito díly směrem k Borovci na tzv. Jalovcové stráni, označovaně rovněž jako Sovinec. 16. Štola Na Bukovské V lese na Němečkově kopci asi 600 m J od mostu přes Svratku ve Švařci v uzavřené oboře se nachází štola, jejíž tradiční název, užívaný sběrateli minerálů, je Marie Terezie (Theresienstollen). Je známa rovněž jako Maria Theresia (r. 1916), Bukovská nebo Nová Marie Terezie v mapce Štancla. Štola má délku 32 m, ústí je nyní uzavřené dveřmi, jinak volně přístupné. Asi 7 m vpravo od vchodu je nedaleko ústí zavalené hloubení. Na počátku je ražena po nápadné směrně dislokaci ukloněné příkře k Z (jde o starší část štoly). Posledních 13 m je raženo v období 1. světové války, což je patrné na způsobu ražby. Před štolou je poměrně rozsáhlá halda. Štola sleduje křemennou žílu směru zhruba SSZ-JJV, 60-80 cm mocnou, patrnou ve stropě, která později vyklínila. Bílý křemen s drúzovou a kokardovitou texturou obsahoval hojně chalkopyrit, galenit, dále krystalovaný malachit (ježkovité shluky v dutinách křemene), občas i kuprit a ryzí měď. V jižním pokračování štoly se objevují zbytky po dvou nepřístupných dobývkách, které R. Štancl označuje názvem šachta "Na Barytě" a štola "Do V". Štola Na Bukovské by měla pocházet z r. 1772 a pracovalo se zde i v letech 1916-1918.63 Štola však není detailněji zakreslena na žádné z map z 18. století a přes dodnes relativné bohaté a nadějné zrudnění je při její nepatrné délce málo pravděpodobné, že by se zde souvisle kutalo delší dobu. P. Láznička ji, patrně omylem, uvádí jako zavalenou. Práce v prostoru Bukovské hory byly v r. 1916 zahrnuty pod důlní pole Maria Theresia (odtud toto jméno pro štolu v literatuře). Název Maria Theresia pro tuto štolu je uveden ve "Vyhlášce o ohledání měr dolových" z 25.11.1916. Dále mohlo být v době Salmova kutání pro tuto štolu používáno jméno Himmelfahrtstollen, jak se zdá z uváděně asociace minerálů. V prostoru měla podle údajů z r. 1947 ležet i "větrná šachtice", kterou se však nepodařilo dosud lokalizovat. Asi 200 m V odtud se nachází výrazný pruh starých odvalů směru ZSZ-VJV, v kalcitickém mramoru, na V ukončený asi 8 m hlubokou úklonnou šachtou vedenou po zlomu, kdy došlo ke kompletnímu vytěžení ložiska, pod níž se nachází zasuté ústí štoly. S výjimkou Polákova plánu z r. 1948 není obvalový tah zakreslen na žádné historické mapě, jen v literatuře jej zaznamenal R. Kettner. Nalezen tam byl galenit, baryt a okrovitý limonit. 17. Šachta Jaroslav Asi 400 m od ústí štoly Na Bukovské, 100 m SZ od kóty 562 se nachází staré dílo R. Štanclem pojmenované jako "Jaroslav". Průměr celého díla je asi 30 m. Jde o částečně zavalenou úklonnou šachtu hlubokou 23 m se sklonem cca 45° a nápadným odvalem a několika mělkými jámami v blízkosti. Šachta sleduje tektonickou linii při styku hydrotermálně přeměněného mramoru a svoru olešnické skupiny s pyritovým zrudněním. Hojný materiál na haldě je zastoupen červenohnědými silně zvětralými mramory, v nichž se vedle hojného hematitu nacházejí četné pseudomorfózy "limonitu" po pyritu a také stopové množství galenitu; naproti tomu nebyly nalezeny žádné minerály mědi. Žádná historická data se nám zjistit nepodařilo, šachta patří do oblasti důlních děl u Borovce, již v 18. století označovaných jako "alte Pingen". Podle charakteru prací a polohy na hřebeni výrazného ostrohu je možno dílo zařadit nejpozději do 16. století; zřejmě šlo rovněž o prospekční práci, druh těžené suroviny zůstává dosud nejasný. 18. Borovecká štola Jedna z nejstarších štol v Borovci, označená už v r. 1772 jako "Borowetzer Stollen" J. Ch. Urbanem, má dnes zavalené a nezřetelné ústí asi 130 m V od mostu v Borovci, přibližně 10 m nad úrovní Svratky, nad domkem. Štola sledovala rudní žílu nejprve ve směru SSV-JJZ, 12 m před čelbou pak SZ-JV a dosáhla celkově délky 95 m. Před ústím štoly se nacházejí zbytky dvou velkých zarostlých hald překryté čerstvějším materiálem odvalů štoly Na Bárově. Zda její úrovně dosáhla i výše ve svahu položená stará (!) šachta, nám není zatím známo, v dostupných mapách jsme tuto šachtu nenalezli. V haldovém materiálu se objevuje křemenná žilovina s chalkopyritem a malachitem, vzácně i kuprit s ryzí mědí. Jako na starém díle se zde pracovalo od r. 1763, práce byly zastaveny v r. 1770 jako nerentabilní. Dolovalo tu těžařstvo Božího Požehnání, např. Franz von Kessler v r. 1767. Podle historických map se jednalo o nejvýznamnější dílo v této části "Borowetzer Gebirge", které podchytilo jižní pokračování měděného zrudnění ("Kupfer Kluft"). Wolfskronův název Barow pro tuto štolu vycházel asi z nějakého místního názvu, ale protože byl název Bárov použit pro novou štolu raženou výše v r. 1916, není vhodné ho jako jméno Borovecké štoly používat. 19. Štola a šachta Bárov Pod názvem Bárov uvádí R. Kettner štolu, jejíž zřetelné a zasypané ústí leží asi 150 m VSV od mostu přes Svratku v Borovci, asi 7 m nad Boroveckou štolou. Štola byla ražena v letech 1916-1917, společně s šachtou byla nově zkoumána v r. 1957. Štola údajně dosahující délky 40 m sledovala žilník v šedých mramorech tvořený 2,5 m mocnou polohou kavernózního křemene s 20 cm mocnou žílou barytu a je uložena v mramorech. Odpovídá tomu i materiál na odvalů, kde nalézáme silně prokřemeněné a alterované horniny s drúzovým křemenem a hrubozrnným barytem, dále chalkopyrit, sfalerit, galenit, malachit, azurit a cerusit. Štola zpočátku sledovala směr S V, pak se stáčela k SSV. V novodobé literatuře je 17,5 m SV nad štolu tradičně situována šachta "Božího Požehnání". I A. Polák uvádí, že štola Bárov měla za úkol otevřít odspodu starou (!) šachtu, narazila na ni však 4 m nade dnem v délce asi 10 m (???), práce byly brzo ukončeny. Podle posledních výzkumů má šachta hloubku asi 22 m; prvních 5 m je raženo svisle, dále šachta pokračuje jako úklonná. Ve dvou úrovních jsou z ní raženy 4 krátké rozrážky o délce 6-15 m. Podle originální mapy von Papovy z r. 1768 však v případě Božího Požehnání (Seegen Gottes Handlung) jde o jméno těžební společnosti, nikoliv o název důlního díla. U M. Wolfskrona, zabývajícího se ryzím zlatem v Borovci, se opět objevuje údaj o Segen Gottes (-Gewerkschaft), včetně zmínky o staré šachtě, v jejíž blízkosti bylo i nové průzkumné dílo Offermannovo, není však zřejmá jeho topografická pozice; mapka zahrnuje mj. i celou oblast Cumberku. O šachtě "Bárov" se ale hovoří ve "Vyhlášce o ohledání měr dolových" z 24. 11. 1916 a nelze vyloučit název Bárov jako původní název pro Boroveckou štolu,80 dílo těžařstva Boží Požehnání. V r. 1947 je uvedeno na Barově jen jedno přístupné svislé dílo ("větrná šachtice"). ŠTĚPÁNOV  NAD  SVRATKOU 20. Havírna (obvaly na Cumberku) V místech zvaných dnes Havírna nebo Cumberk, jižně od silnice Záskalí-Čtyři Dvory a asi 1,5 km východně od Záskalí, se na ploše téměř 18 ha (!) rozkládají rozsáhlé pozůstatky po středověkém dolování Ag-Pb rud. Na zalesněném svahuje rozsáhlé obvalové pole, často s mohutnými dobývkami a obvalovými tahy, ve směrech SZ-JV, SSZ-JJV, S-J, V-Z a VSV-ZJZ. Staré práce zachytily karbonát-křemenné žíly a žilníky s mocností 0,2-0,6 m uložené v bítešské rule s vložkami amfibolitu. Žilovina je tvořena hlavně křemenem a Ca-Fe karbonáty. Sfalerit, méně i galenit, se nacházejí hlavně v karbonátech. Z dalších minerálů zaslouží zmínku chalkopyrit, freibergit a pyrargyrit. Z východnější části obvalů je uváděno i antimonitové zrudnění. Žíly probíhají v bítešské rule střídající se s amfibolity. V západní části byla zjištěna středověká hornická osada se zbytky kamenných objektů, hutními struskami a s nálezy keramiky. Nejstarší nálezy odpovídají 13. století. Ložisko stříbrných rud bylo asi exploatováno i později, z některých obvalů pocházejí nálezy hornických želízek. Pod silnicí na kraji lesa je u potoka nápadný výtok důlních vod. Ze vztahu k nejstaršímu obvalovému tahu vyplývá, že může jít o pozůstatek ústí středověké dědičné štoly. Ještě v r. 1774 byty údajně vyhledány nové žíly a v severozápadním cípu exploatovaného pásma byla toho roku ražena Janem Kettnerem nová štola nazvaná zřejmě František. V mapách z 18. století jsme informace o dolování v tomto prostoru nenalezli. Nový průzkum proběhl také po r. 1957 a byla při něm nově vyražena průzkumná štola (překop) Václav. Tato štola byla ještě asi před 5 lety částečně přístupná, dnes je její ústí zcela zavaleno. Lokalita představuje unikátní zachovalý montanistický celek a zasloužila by si další archeologicko-historický výzkum ohledně potvrzení nejstarší fáze dolování na horní Svratce. 21. Na Barytě Štola s malou haldou před ústím byla vyražena při průzkumných pracích v době l. světové války v r. 1917 v délce 7 m, při průzkumu v 60. letech byla prodloužena na délku 69 m. Ústí štoly uzavřené mříží leží asi 250 m JV od mostu přes Svratku v Borovci, vstup je těsně nad řekou. Označení "Na barytě" používali místní horníci v r. 1917, jako ,,Stollen an der Schwarza gegen Stiepanau" ji označuje Burkart. Štola sleduje dolní část asi 3,5 m mocné křemen-barytové diskordantní žíly s podřadným množstvím galenitu, sfaleritu a chalkopyritu. Žíla je uložena v jemnozrnných biotitických rulách a směřuje napříč strání k SV. Asi 800 m na J odtud, pod skálou 250 m JV od kostela ve Štěpánově, se nacházelo dílo uváděné v práci A. Poláka jako "zasutá štola pod Chocholíkem". Jako poddolované území je místo štoly zaznamenáno v dokumentaci Geofondu v Kutné Hoře a v mapě P. Lázničky. Na lokalitě se však již žádné pozůstatky po důlních pracích nenacházejí. Patrně šlo pouze o prospekční štolu, která měla podchytit pokračování boroveckých žil v jižním, nárazovém břehu Svratky. 22. Štola Mír V příkrém svahu asi 300 m VSV od mostu přes Svratku v Borovci, asi 50 m nad štolou Na Barytě, se nachází nejvýznamnější novodobé dílo v revíru nazvané Mír. Vstup do štoly je opatřen železnými dveřmi. Štola se po 70 m stočila do sv. směru a rozdělila se ve dvě větve: východní chodba má délku asi 135 m, západní 232 m.90 V celém díle je řada rozrážek, nejzápadnější část je uzavřena mříží z důvodu ochrany netopýrů. Štola je vyražena po křemen-barytové žíle, či spíše nepravidelném žilníku, s chalkopyritem, malachitem a azuritem, lokálně i s galenitem a sfaleritem. Nejbohatší Cu-zrudnění bylo zastiženo v prokřemenělých mramorech v místech rozvětvení štoly. Štola byla ražena při geologickém průzkumu v letech 1959-1963, halda se nacházela na protějším břehu Svratky. 23. Šachta nad štolou Mír V příkrém svahu pod cestou 80 m VSV od ústí štoly Mír se nachází ústí šachty, kterou R. Štancl uvádí pod zavádějícím názvem Na Barytě. Úklonná šachta je při ústí asi 5 m hluboká a má velký plochý odval. Je zakryta betonovou deskou s proraženým otvorem. Vyhloubena byla před r. 1959, snad v době 1. světové války. Nelze však vyloučit ražbu také v období 2. světové války, stejně jako v případě vyzmáhání šachty Josef na Bukovské, kdy zájem říšského protektora o zdejší ložiska dokládá archivní dokumentace. Podle hojného haldového materiálu byla ražena na baryt-křemenné žíle zrudněné chalkopyritem a galenitem, se sekundárním malachitem a azuritem. Těsně pod ní leží další obval o průměru asi 3 m. O něco níže ve svahu v hlubší zmoli přibližně 100 m na S od šachty a 110 m SV od ústí štoly Mír se nachází asi 6 m dlouhá, špatně přístupná štolka pojmenovaná v práci R. Štancla "Učitýlek". Byla ražena jižním směrem zhruba směrem ke zmíněné šachtě po karbonátových žilách se slabou Cu-mineralizací někdy mezi lety 1916-1959. 24. U Vysoké skály Lokalita se nachází na vysoko položeném hřebeni při západním okraji Vysoké skály (též "před Vysokou skálou") vlevo od silnice do Hodonína, asi 1 500 m V od kostela ve Štěpánově, jižní svah Sokolí Hory. Výrazný pruh až 3 m hlubokých obvalů sleduje hlavně směr VSV-ZJZ a probíhá bítešskými rulami s amfibolity, ojedinělá je křemenná žilovina, rudní minerály jsme nezjistili. Místy je patrný ještě přibližně paralelní pruh menších jam (zčásti směru ZSZ-VJV), někde se oba obvalové tahy setkávají. Tah protíná tok řeky Hodonínky a pokračuje rovněž i na protějším svahu v podobě asi 16 výrazných pinek. Značně nepravděpodobný je údaj P. Lázničky o šupině mramorů s Pb-Zn rudami zavrásněné v bítešské rule. Valoun s limonitizovaným sfaleritem pocházející nejspíše z této lokality byl zjištěn i v aluviu Hodonínky asi 0,5 km V od Olešničky. Doba dolování není známa, charakter prací by mohl ukazovat i na středověké práce. Lokalita je bez dalších historických podkladů řazena A. Polákem do druhé poloviny 18. století. OLEŠNIČKA 25. Nad ovčírnou Nad levým břehem Hodonínky na severním svahu kóty Kopec (461 m), asi 600 m JV od Olešničky, u cesty nad bývalým ovčínem poprvé sbíral rudní minerály P. Chlupáček ve 30. letech. Pocházely snad z rozvlečených a slehlých odvalů po starém dolování. T. Kruťa tuto lokalitu původně popisuje jako "pole v okolí opuštěného kamenolomu". Rudní minerály tam znovu ověřil J. Pelz a T. Kruťa ji pak chybně lokalizuje do katastru Štěpánova nad Svratkou. V současnosti je lokalita aplanována do té míry, že pozůstatky po horních dílech zjištěny nebyly a mineralizace vystupuje jen v mělkých rýhách a sutích (rozvlečené haldy ?); výjimečné jsou i výchozy zrudněných barytových žil. Rudní tělesa se sfaleritem, galenitem a pyritem jsou uložena ve směru SSZ-JJV v mramorech a v granátických svorech olešnické skupiny, ojediněle i v bítešské rule. Charakteristická je pro lokalitu prakticky nepřítomnost Cu-mineralizace. 26. Štola sv. Antonína Paduánského Samotný název štoly má dlouhou historii. Sv. Antonín Paduánský bylo především jméno těžařstva, jak vyplývá z nejstarší mapy von Papovy z r. 1767, kde se objevuje označení díla ,,Sanct Antonii de Padua Handlung"; jako označení této štoly je známo z r. 1768. Novější názvy jsou také štola v Sedlákově seči a Antonín Paduánský a dokonce Daškina dierka (tento nezvyklý název je uveden v Atlasu turistických map 1:75 000, č. 120 Kunštátsko z r. 1997) nebo Venušina dírka (tento název se objevil u informační tabule krátkodobě umístěné před nedávnem u štoly). V okolí je zmíněna i další štola s názvem "Glück auf", po níž se však dosud nepodařilo nalézt v terénu žádné stopy a poloha této štoly je dosud záhadou; předpokládané bližší upřesnění polohy nepřinesl ani rozbor archivních pramenů. Ústí štoly leží přesně na hranici katastru Olešničky a Horního Čepí na levém břehu potůčku asi 1 150 m JV od Olešničky. Štola leží zhruba 3 m nad úrovní potoka tekoucího od hájovny Lhotky. Vstup byl v minulosti opatřen dveřmi. Štola je částečně zatopena do výše až 1 m a vytéká z ní voda. Délka štoly je asi 58 m. Směřuje asi 8 m k VJV, pak se stáčí do jihovýchodního směru. Štola prochází amfibolity a bítešskými rulami, bez zrudnění. Byla ražena jako odvodňovací dědičná štola v letech 1767-1769 a měla odvodnit doly nacházející se asi 200 m JV od ní.103 Vzhledem k malé délce neprošla žádným zrudněním. Štrejnovy údaje o tom, že štola sledovala barytovou žílu s rudami, jsou chybné, vzniklé nesprávnou excerpcí Polákovy práce. Zčásti byla vyzmáhána při novém geologickém průzkumu. HORNÍ  ČEPÍ 27. Obvaly v Pavelkově lese Nápadné pozůstatky po dolování na katastru Horního Čepí jsou zachovány asi 900 m SZ od obce u cesty vysoko ve svahu nad levým břehem potoka, tekoucího od zřícenin pusté samoty Lhotky, v Pavelkově lese. Jsou uvedeny pod názvem "alter Ber(g)bau" v mapě von Papa z r. 1768 jako část dolů těžařstva sv. Antonín Paduánský. Jméno štoly Kryštof, ležící nad cestou, pochází od R. Štancla. Obvalový tah má směr SSV-JJZ a délku asi 180 m. Štola Kryštof je vyražena ze dna jedné z pinek (u cesty) po nápadné rozsedlině. Má délku 9 m, na konci s malým zatopeným hloubením. Podle Urbanovy mapy z r. 1772 toto hloubení posléze opět přecházelo do podoby úklonné šachtice, rovněž s délkou okolo 10 m. Tyto staré práce zachytily na lokalitě křemen-karbonát-barytovou žílu s galenitem a sfaleritem probíhající svory ve směru SSV-JJZ o průměrné mocnosti 0,5 m. Směrná délka žíly je asi 170 m, délka po úklonu minimálně 20 m. Žíla má nestálou mocnost a četné odžilky nebo i paralelní žilky. Vzácnější je karbonátová žilovina s převahou sfaleritu a s chalkopyritem. Pod cestou se nachází otevřené ústí jedné ze šachet, z jejíhož dna ještě před 20 lety vedla jižním směrem krátká úklonná šachtice a mohutná halda. Díla jsou podle způsobu práce možná velmi stará, snad již ze středověku. Velmi pravděpodobně se také dolovalo počátkem 16. století za pánů z Pernštejna (díla v "Czepper Gebirge"). Práce zde byly obnoveny v r. 1764. kdy byly vyhloubeny dvě šachty. Šachta pod cestou, hluboká asi 21 m, z níž vedla chodba k J, byla v r. 1767 zcela zavalena hlušinou. Další šachta nad cestou, hluboká asi 24 m, zachytila žílu, ale pro velký přítok vody byla opuštěna v r. 1767. Protože rudy byly údajně bohaté stříbrem, doly měly být odvodněny štolou (viz výše) raženou z úrovně potoka, avšak finanční prostředky nedovolily v r. 1769 dědičnou štolu dokončit. Část děl byla vyzmáhána při novém geologickém průzkumu. ČERNOVICE 28. Obvaly na Čepičkově vrchu Na ssz. a z. svahu Čepičkova vrchu, SSV od Horního Čepí, těsně na hranici katastru Černovic, Horního Čepí a Olešničky, nalezl R. Štancl v lese na dvou místech obvaly v alterované bítešské rule s amfibolity. První lokalita se nachází nad cestou 300 m Z od Čepičky (654 m), druhá na mírném návrší, 300 m od této kóty, u bývalého posedu. Západnější lokalita je představována obvalovým tahem ve směru přibližně V-Z tvořeným 7 jámami; jedna jáma leží asi 20 m S od nejzápadnějšího obvalu. V haldovém materiálu jsou občas alterované bítešské ruly s limonitem, rudní minerály nebyly zjištěny. Východnější lokalita je reprezentována jediným hlubším obvalem, mělkým kutacím příkopem a asi 4 mělkými jámami v okolí. Tyto a podobné pozůstatky, zhruba sledující kontakt bítešských rul s olešnickou skupinou, představují pravděpodobně prospekční práce, jak vyplývá mj. z jejich situování napříč k průběhu horninových pruhů. DISKUSE  A  ZÁVĚR Z předloženého zhodnocení topografie dolování v závislosti na mineralogicko-geologických poměrech vyplývá, že se ve štěpánovském revíru zachovaly pozůstatky po hornické činnosti různého typu, pocházející z několika období. Datování nejstarších hornických prací, tradičně řazených do 13.-16. století, bylo podpořeno archeologickými nálezy keramiky i hornických želízek. Podle charakteru prací lze k nim řadit některá díla na Havírně (Cumberk), u Borovce a u Horního Čepí. Mají charakter mělkých úklonných šachtic otevřených velmi blízko sebe, ojediněle snad i štol sledujících žilné zrudnění po úzkých rozsedlinách (např. Kryštof v Horním Čepí, část šachty na Cumberku). Řada pozůstatků po dolování však může ve skutečnosti představovat pouze středověké prospekční práce (Hora u Švařce, Čepičkův vrch). V tomto směru odkazujeme na podnětnou publikaci J. Vosáhla. V listině z 15. 9. 1657, vydané v souvislosti s pokusem o obnovu dolů (Maxmilián hrabě z Liechtensteina-Kastelkornu), se hovoří o dolech, v nichž se "před 100 lety těžila olověná, stříbrná, měděná a železná ruda". Pozůstatky po středověkém dolování byly překryty rozsáhlým dolováním a průzkumem v 18. století, kdy soukromé společnosti i stát těžily stříbrné, olověné a měděné rudy nejen prohloubenými šachtami (Cumberk), ale i štolami (Kupferštola, Korouženská štola) a byly činěny pokusy o odvodnění důlních děl (dědičná štola sv. Antonína Paduánského). Toto období končí pozoruhodnou akcí v letech 1801-1811 v Borovci, kde starohrabě Hugo Salm zkoušel loužit chudé měděné rudy kyselinou octovou ("dřevným octem"), kterou získával jako vedlejší produkt při výrobě dřevěného uhlí. Bohužel, právě podrobnější archivní údaje o dolování na Štěpánovsku v letech 1801-1811 chybějí. Zmínky o Salmově pokusu získávat měď z důlních vod v Borovci jsou omylem, už vzhledem k velmi nízké koncentraci Cu v důlních vodách. Třetí etapa dolování na Štěpánovsku ve 20. století měla víceméně prospekční charakter a prokázala nebilančnost zrudnění za dnešních ekonomických parametrů. Větší práce proběhly v letech 1916-1919, 1959-1963 a 1986-1990, nejasný je rozsah prospekce v období 2. světové války. Při průzkumu vzniklo několik nových šachet a štol (např. Cechhaus, Panisádek, Mír), geologie a mineralogie revíru však zůstala zpracována pouze na úrovni závěrečných zpráv a diplomových prací, přinášejících do topografie dolování mnohé nové názvy důlních děl. Používané označení horních děl ve štěpánovském rudním revíru by mělo tam, kde je to možné, vycházet především z názvů historických. Ne vždy však je možně tyto názvy zjistit, protože se nedochovaly v dostupných písemných pramenech. Často také docházelo k zavádění nových názvů pro díla stará. Typickou ukázkou je publikace F. A. Kolenatiho, který používá jména, dříve ze štěpánovského revíru neznámá. Naopak jeho práce asi odráží aktuální pojmenování děl v době posledních dolovacích pokusů H. Salma na počátku 19. století (srovnej např. Carolinen Fürst Kartgang). Poděkování Za ochotu a pomoc při zajišťování archivního materiálu a další podporu při výzkumech děkujeme zejména pracovníkům Státního ústředního archivu v Praze a báňsko-historického pracoviště Geofondu v Kutné Hoře, dále PhDr. F. Gregorovi. P. Škrdlovi, RNDr. V. Mánovi. Panu J. Němečkovi z Borovce vděčíme za laskavé umožnění studia důlních děl na jeho pozemku v oboře a dalším místním občanům za některá zajímavá upozornění. Práce byla vypracována s finanční podporou Ministerstva kultury ČR. projekt RK99P030MC14. Dolování na Olešnicku a Štěpánovsku PŘÍSPĚVEK K HISTORII A TOPOGRAFII DOLOVÁNÍ PŘI ZÁPADNÍM OKRAJI SVRATECKÉ KLENBY MORAVIKA (ZÁPADNÍ MORAVA) Stanislav Houzar Jaroslav Sadílek František Gregor Vladimír Hrazdil Anna Pfeiferová Mineralogicko-petrografické odd. Moravského zemského muzea v Brně Olešnice na Moravě Státní okresní archiv v Třebíči (uveřejněno s písemným svolením p. S. Houzara) Úvod Svratecká klenba moravika se vyznačuje malými ložisky Ag-Pb-Zn±Cu rud s různým podílem As, Sb a Au, která byla intenzívně, avšak krátkodobě exploatována už ve 13-16. století. Maximum kutacích i těžebních prací bylo soustředěno do štěpánovského rudního revíru, ležícího podél řeky Svratky mezi obcemi Koroužné a Horní Čepí (d´Elvert 1866, Polák 1934, Malý 1998, Houzar et al. 2000). Významnější průzkumné aktivity proběhly nejnověji v letech 1957-1964 a 1985-1990 (Mátl 1965, Abraham et al. 1990). Rudní ložiska jsou vázána na mramory olešnické skupiny (hlavně metasomatické mineralizace) nebo na okraj rul bítešské skupiny (žilné typy s křemennou, Fe-karbonátovou a barytovou žílovinou). Zrudnění je po mineralogické stránce poměrně jednoduché, se sfaleritem, galenitem a chalkopyritem, lokálně se objevuje kuprit, ryzí měď, boulangerit a arzenopyrit. Na galenit bývají vázány mikroskopické sulfidy a sulfosoli Ag (Sekanina 1965, Češková 1978, Malý 2000). Studium některých archivních materiálů prokázalo, že historické prameny nejsou zdaleka vyčerpány a pro montanisty mohou být nadále zdrojem nových důležitých informací. Také terénní výzkum a mineralogicko-geologické studium zrudnění vedly k závěrům, že skutečný rozsah kutacích prací v oblasti byl větší, než se dříve předpokládalo. Olešnice - Lamberk Téměř neznámé stopy po dolování se nacházejí při okraji lesa, asi 1,5 km SZ od Olešnice, 500 m JZ od dvora Lamberka. Jediný dosud zjištěný údaj o této lokalitě přináší nepublikovaná práce Lázničky (1964), který uvádí v těchto místech opuštěnou štolu, vtroušeniny chalkopyritu v amfibolitu a povlaky malachitu. Při naší revizi bylo zjištěno zasuté ústí štoly v podobě hlubší vklesliny v mírném východním svahu s patrným přístupem protínajícím odvaly. Nad jejím ústím na temeni pahorku byl zjištěn obvalový tah, složený z jam o průměru 2 - 10 m a hloubce až 3 m a probíhající ve směru SSZ-JJV. Z materiálu na odvalech vyplývá, že bylo kutáno na tektonické zóně v amfibolitech, v níž se vyskytovaly žíly světle hnědého Fe-karbonátu (Fe-dolomitu nebo ankeritu), kalcitu a křemene, místy s vtroušeninami chalkopyritu. Z druhotných minerálů je hojný limonit a goethit, vzácný je malachit. Okolní amfibolit je silně alterovaný a limonitizovaný, což svědčí o hydrotermálním původu zrudnění. Šlo asi jen o pokusné kutání na Cu rudy v době někdy před koncem 18. století. Lhota u Olešnice Lhota u Olešnice proslula především historickou těžbou ryzí síry v Jonášově kopci na v. okraji obce (pozn. jde o katastrální území Křtěnova). Poněkud překvapivé bylo zjištění, že v historických materiálech (Moravský zemský archiv Brno, depot Kunštát, F 62 - velkostatek Kunštát, kart. 154) existují zmínky o těžbě Ag-Pb rud u Lhoty. Přestože excerpce dokumentů není zcela ukončena, ukazuje se, že se kutalo nejen u Lhoty, ale ještě na nějakém dalším místě v blízkém okolí (srovnej J. Sadílek v tomto sborníku). Zatím nejstarší zprávou o Lhotě je rozpis nákladů na stříbrné kutiště u Lhoty (v orig. Sielber Ertzt bey Lhotta), pro období od 6.9.1710 do 21.1.1711, které obnášejí mj. plat dvou horníků z Kutné Hory, který za dané období činil 72 zlatých a plat dvou místních horníků, který činil 36 zlatých. V rozpise je přímo uvedeno datum příjezdu kutnohorských horníků, totiž 12. září 1710, lze proto předpokládat, že rok 1710 je i rokem počátku tohoto pokusu o těžbu stříbra u Lhoty. Dále jsou zde uvedeny náklady na střelný prach, hornické nářadí a kovářské práce. K listině je přiložen i prubéřský lístek z února 1711. Další, bohužel neúplný, je rozpis nákladů tzv. stříbrné šachty ve Lhotě (v orig. Sielber Schacht zu Lhotta) je z r. 1712. Zde jsou uvedena i jména kutnohorských horníků, jsou to Wentzel Steiger (i když je pravděpodobné, že druhé slovo je označení jeho funkce, tedy štajgr) a Jíra Udeřil. Opět jsou zmíněni i dva poddanští horníci. Za každý do hloubky vyčištěný sáh šachty (bohužel, není zde určeno o který sáh se jedná, moravský a český sáh měl necelých 178 cm, vídeňský sáh pak skoro 190 cm) je zde určena odměna 24 zlatých a 1 vědro piva (moravské vědro mělo obsah 56,59 l, české 63,66 l a vídeňské 60,12 l). Lhotských dolů se týká i listina z 12. února 1714, která je psána z Víru (v orig Wühr).  J.G. Hornig, zřejmě vrchnostenský úředník, píše majiteli kunštátského panství hraběti Karlu Benediktu z Lamberka, že nechal na jeho rozkaz vyčerpat vodu ze stříbrné šachty ve Lhotě. Ptá se za sebe i za nejmenovaného hormistra, kdy asi bude hrabě moci přijet do Lhoty, přičemž sděluje, že by bylo dobré, kdyby to stihl do středy, neboť právě ve středu pojede Stockhammer (v orig. označený jako der alte Stockhammer) do Vídně a rád by s ním ještě mnohé projednal. Mimo to si Stockhammer od Horniga vyžádal, a také dostal, několik vzorků (v orig. Handstein) stříbrné rudy, aby z nich nechal udělat zkoušku a mohl hraběti sdělit, zda výtěžek z rudy pokryje náklady. K této listině jsou přiloženy výsledky analýz z 25.2.1714 s výsledkem 1,5-5,5 lotů Ag (stříbrný lot vídeňský se rovnal 17,54 g a lot český 16,05 g) a až 2 libry (libra moravská měla 0,56 kg a stejně tak i vídeňská, libra česká pak 0,51 kg) mědi (uvedeno též až 13 liber síry) z 1 centnýře (centnýř moravský a stejně i vídeňský se rovnal 56 kg, český pak 61,72 kg) rudy; není však stoprocentně jisté, zda jde o zmíněné vzorky ze Lhoty. Podepsán je hormistr Samuel Spross, který o několik let později pracoval na Jihlavsku. V další listině ze dne 3. března 1714, psané opět z Víru informuje již zmíněný Hornig hraběte Lamberka, že se minulou středu ráno vrátil z Brna hormistr a hned týž den objel s panem Tripodim všechny stříbrné štoly a šachty. Ve čtvrtek pak odjel Tripodi do Brna a hormistr nastoupil do Víru (zřejmě převzal vedení dolů po zmíněném Tripodim). Navštívil i dva horníky z Kutné Hory, kteří vyklízejí staré šachty. Vše se mu líbilo a dle jeho náhledu je zde (pozn. HS - tento údaj je nejasný, patrně jde o další neznámou lokalitu) větší naděje na úspěch než ve Lhotě. Podle hormistrova názoru zde vše ukazuje na výskyt stříbra a cínu (!). Musejí se však udělat zkoušky. Oba kutnohorští horníci i další dva místní horníci (zde označeni jako robotníci) pracují dále na vyklízení štol a budou v tom dále pokračovat. Následně se Hornig zmiňuje o strašné větrné smršti, která poničila pernštejnské a kunštátské lesy. Domnívá se nyní, že pernštejnští jistě sami přijdou s nabídkou dřeva, neboť od polomů do Hrdé Vsi (v orig. Hrdowes) je to příliš daleko. Topografická situace těchto starých Ag-Cu dolů však není dosud zjištěna; o dolování u Lhoty se však zmiňuje několik dalších stručných poznámek v nepublikovaných poznámkách. Tak např. prof. J. Sekanina zaznamenal v terénním deníku v r. 1939 informaci místních občanů, že JV od obce směrem k tzv. Lajtrovně je na cestě (odbočka od silnice Olešnice-Lhota směrem do Lhoty) asi v polovině svahu zavalená štola: "přišli na díru, když chtěli prokopat vršek, aby cesta nebyla tak příkrá a poddolováno je i pole nad cestou." Také v prostoru severního svahu a úpatí Jonášova kopce na jv. okraji obce nedaleko tzv. Lajtrovny (přestavěné na rekreační chalupu) jsme nalezli pozůstatky po dalších štolách. Jedna štola má dnes ústí buď zazděné ve sklepě Lajtrovny (informace majitele usedlosti) nebo těsně nad sklepem (vkleslina ve stráni, nápadně připomínající zasuté ústí). U stavení Lajtrovny byla ještě před 50 lety patrná halda, na níž byl zjištěn pyrit a ojediněle též galenit (A. Polák). V tomto případě jde nepochybně o štolu na limonit a ryzí síru známou ze začátku 19. století. Štola byla ražena ve směru h 11 (přibližně k JJV) v šedém krystalickém vápenci (informace z materiálů dr. A. Poláka a prof. dr. J. Sekaniny, uložených v MZM). Několik desítek m JZ od Lajtrovny je ve svahu patrné polozasuté ústí další štoly s odvalem) a nad ní směrem k JZ může nepatrný otvor naznačovat ústí další štoly nebo spíše světlíku, neboť chybí halda. Obě štoly jsou ražené v mramoru, nelze ale rozhodnout zda jde o pozůstatky po zmíněné těžbě pyritu, resp síry, nebo železných rud (Láznička 1964, srovnej též článek J. Sadílka v tomto sborníku). Ještě výše nad nimi, na JZ úbočí kopce se dochovala třetí štola, sledující četná pyritová hnízda v mramoru. Z těchto míst je uváděn i výskyt chalkopyritu v zrnech až 1 cm velkých (Sekanina 1965). Nová analýza rudy výsledkem: Ag = 0,7; Au = 0,07; Cu = 84; Pb = 433; Sb = 8,5; Zn = 113 (údaje v g/t) však ukazuje na pyritovou rudu bez významnější příměsi jiných kovů. Na Jonášově kopci jsou i další pozůstatky (lomky a zavalené šachtice) po těžbě, většinou jde ale nepochybně o těžbu "pokrývačské břidlice" (= deskovitě se rozpadající svory a fylity) pro potřebu blízkého okolí (Polák 1960). Koroužné - Vorel U samoty Vorel byla při průzkumných pracích počátkem šedesátých let zastižena mohutná geofyzikální anomálie, která vedla k objevení starého důlního díla (Polák 1980). V pozůstalosti dr. A. Poláka (mineral. odd. MZM) se dochovala pouze tato zpráva: "Při geofyzikálním měření byla zjištěna výrazná anomálie u samoty Vorel ve Švarci (katastr Koroužné). Když tato nápadná anomálie byla dále sledovaná průzkumnými pracemi, bylo šachtou asi 9,5 m hlubokou otevřeno dosud neznámé důlní dílo. Mělo přístupná dvě patra, spodní část, tj. třetí a případná další patra byla zatopena vodou, jejíž úroveň odpovídala hladině vody v blízké řece Svratce. Prvé (nejsvrchnější) patro bylo sledováno v délce 56 m severním směrem, spodnější druhé patro o délce 25 m. Zde byly nalezeny staré žebříky, dřevěné čerpací zařízení na vodu, dřevěné potrubí a korýtka k odvádění vody, vyčerpané ze spodnějších pater, dnes zcela zatopených. Výtok vody z tohoto báňského díla, nazvaného "Drahoš", je dosud patrný v louce u samoty Vorel. Štoly jsou většinou úzké (0,5-2 m), byly ručně sekány mlátkem. Jsou hnány v amfibolitu, na prvém patře přecházejícím do svorů. Sledovaly křemito-karbonátovou žílu s barytem o mocnosti 30-100 cm s obsahem rud Ag-Pb-Zn (galenit a sfalerit). Po zdokumentování a ovzorkování bylo dílo opět uzavřeno. Zarážející je skutečnost, že toto poměrně rozsáhlé dílo, na němž se zřejmě pracovalo delší dobu, není zakresleno na žádné z poměrně hojných důlních map z období 1763-1773, kdy se ve zdejším okolí hojně pracovalo. Okolo r. 1870 se u samoty Vorel propadla šachta a byla majitelem zasypávána. Štola od šachty (ústí 374,35 m) směřovala h 11-12. Z analýzy rud vyplynulo":                                   Cu %                      Zn %                      Pb %     I patro                0,20-1,00                0,035-3,26              stopy-2,30   II patro                0,01-0,03                0,32-2,28                0,24-1,64 III patro                0,02-0,05                0,23-3,58                0,20-1,67 Další informace uvádí Mátl (1965), podle něhož bylo dílo nalezeno v r. 1960 a to jako stará šachta 9 m zcela zasutá svahovými hlínami s úlomky až balvany různých hornin (svory, ruly, amfibolity). Štola od šachty byla ražena v amfibolitech zčásti granátických, směr h 0,5-1/30-42° k Z, v severní části ve svorech, h 1/50° k Z, nejspodnější 3 patro v amfibolitu, zatopené. Průměrná mocnost žíly 50 cm (30-100 cm), na třetím patře se žíla rozmršťuje. Obsah Pb se pohybuje na 1. patře od stopových obsahů do max. 3,34 %, Cu většinou v setinách %, podobně i na 2. a 3. patře. Po jakékoliv další dokumentaci jsme zatím pátrali marně (Houzar et al. 2000) V současnosti se v příkrém svahu, asi 20 m SZ od samoty nachází asi 2 m hluboké ústí zavalené šachty, pod nímž leží plochý odval. Při úpatí je znatelné zavalené ústí šachty (?) nebo spíše štoly. Na odvalu se vyskytuje křemenná žílovina s vtroušeninami galenitu a sfaleritu, včetně materiálu, připomínajícího zcela prokřemenělé zrudněné mramory (analog blízkého Panisádku) a úlomky barytových žil s galenitem. Nová analýza křemenné žíloviny poskytla následující obsahy kovů (g/t): Ag = 21,1; Au = 0,002; Cu = 2330; Pb = 10,90 %; Sb = 563; Zn = 4,37 %. Nápadné jsou zelené horniny se zelenou Cr-slídou, představující alterované amfibolity, které byly rovněž nově analyzovány (údaje v g/t): Ag = 11,5; Au = 0,1; Cu = 615; Pb = 6580; Sb = 21,3; Zn = 7600. Analýzy žíloviny i hornin z okolí žil odpovídají hydrotermálnímu Pb-Zn zrudnění. Švařec, Panisádek O historickém dolování na Panisádku se zmiňují různí autoři (d´Elvert 1866, Polák 1960). Geologické poměry ložiska jsou detailně známy z průzkumu prováděného na počátku 60. let 20. století (Mátl 1965). Jako malý doplněk k historii znovuobjevení tohoto Ag-Pb-Zn ložiska předkládáme dosud neznámý obrázek celkové situace na lokalitě z r. 1948, kdy se na poli pana Šťourače ze Švařce propadla stará štola. Jde o překreslený originální náčrt z části pozůstalosti dr. A. Poláka, která je uložena v Moravském zemském muzeu (obr. 3). Za zmínku stojí, že štola byla ražena na rozhraní skalního podkladu a štěrkopísků říční terasy a její ústí leželo takřka na úrovni dnešního toku Svratky. Nová analýza typické metasomatické rudy s galenitem a sfaleritem poskytla (g/t): Ag = 44; Au = 0,8; Cu = 860; Pb = 2,07 %; Zn = 10.80 %. Čtyři Dvory, Hrachovce                 Málo známé pozůstatky starého dolování na dvou místech nedaleko samoty Hrachovce dlouho unikaly pozornosti badatelů. Jediné zprávy obsahuje rukopis P. Chlupáčka z r. 1936. Na první lokalitě na kraji lesa za samotou byla ověřena v rámci obvalového tahu směru SV-JZ stará nejspíše středověká štola ražená po rozsedlině a sledující křemennou žílu v bítešských rulách. Slabé a nepatrné zrudnění reprezentují nálezy pyritu, arzenopyritu, galenitu a sfaleritu (srovnej Houzar et al. 2000).                 Rovněž západně od samoty byly na základě zmínky výše uvedeného autora ověřeny dva obvaly s materiálem křemenných až karbonát-křemenných žil se stopami galenitu, sfaleritu a druhotných minerálů, především limonitu a hematitu. I zde obvaly sledují směr SV-JZ, který patrně představuje směr žíly v bítešské rule (obr. 4a). Hojné hromady deskovitě rozpadající se (nebo nalámané) ruly a četné drobné upravené plošiny ve svahu směrem SV od lokality mohou naznačovat přítomnost starého osídlení, avšak žádné historické údaje o osídlení ani dolování, či spíše jen kutání v okolí samoty Hrachovce se nám nepodařilo zjistit. Nedvědice O dolování u Nedvědice nebyly v publikované literatuře nalezeny žádné zmínky, pouze na základě archivních pramenů zmiňuje Štrejn (1960) u Nedvědice blíže nelokalizovanou štolu sv. Kunhuty, která měla být údajně perspektivní pro těžbu stříbrné rudy. V listině (která obsahuje dva dopisy , zřejmě koncepty, jež jsou napsány na jednom listě) datované ve Vídni 2. 12. 1769 a adresované cís. král. dvorské komisi (snad Carlu Hasselkannovi) se činí zmínka o této štole (Moravský zemský archiv Brno, depot Kunštát, fond F 78, velkostatek Pernštýn, kart. 16, sign. IB 6). Hrabě Kollowrat v listu píše, že zásluhou hraběte von Stockhammera a činnosti jeho vrchního (v orig. Oberamtmann) Franze Josepha Christopha byla na pernštejnském panství nedaleko Nedvědice otevřena štola na rozsedlině pod názvem Sv. Kunhuty a že dřívější silný odpor proti těžení se obrací v opak. Otevření štoly bylo řádně ohlášeno cís. král. administraci, byly zaslány vzorky rudy a požádáno o radu. Bez prodlení bylo nakázáno, aby se tam vyslal důlní měřič (v orig. Markscheider), aby na dílo dozíral. Dále, v druhé části listiny, bylo zaznamenáno, s odvoláním na uvedený dopis, že ruda v nové štole sv. Kunhuty se jeví podle dolnorakouského horního zkoušeče Mitise (v orig. …des N[ieder] Ö[sterreichischen] Berg Probierers Mitis….), který v ní zjistil stříbro a olovo, jako nadějná. Vrchní Christoph doufá v brzký užitek z tohoto díla. Této štoly (v orig. Kunigundis Stollen) z roku 1769 (MZA Brno, depot Kunštát, fond F 78 Velkostatek Pernštýn, karton 17, sign. Ib/6), se týká prubéřský list z 18.12.1769 (snad onen zmíněný Mitisův). Na základě přepočtu obsahoval šlich č. 1 156 g Ag/t při 24 % olova a šlich č. 2 vykázal 312 g Ag/t a 58 % olova (Štrejn 1960). Dle další zkoušky - prubéřského listu, který vyhotovil c. k. moravský zemský mincovní prubéř Johann Evang. Depree dne 14. 2. 1771 - obsahoval centnýř zkoušené rudy 1 lot jemného stříbra a 9,5 lotů olova (obr. 4b). Jiný zápis z roku 1772, týkající se Nedvědice, přeložil z archivních materiálů (AMV - MM 5/75-1772) P. Chlupáček (1939). Štola sv. Kunigundy (S[anc]ti Cunigundis Stollen), patřící hraběti Stockhammerovi, ležela v Nedvědici v "Kuchiner Gebürg in frischen Feld". V historické zprávě o stavu dolů z r. 1772, která byla nejspíše vyhotovena horním úřadě v Brně (F.K. Zenker), se uvádí, že s ražením štoly bylo započato 8. května 1769 a pracovali tu zprvu 4 havíři, později jen dva. Ke konci II. kvartálu 1772 byla však opuštěna a ponechána k propadnutí. Štola byla ražena poledním (jižním) směrem v pohoří, nadějném svojí polohou od východu k západu a žíla má mocnost přes 3 stopy a "dává dobrou naději na Boží požehnání". Bylo vytěženo 50 centů rudniny a celkové náklady činily asi 600 zlatých (Chlupáček 1939).                 Terénní situace uvedená v Zenkerově zprávě odpovídá místu na sv. okraji Nedvědice, kde vystupují mramory olešnické skupiny na levém břehu Svratky. Jde o šedé kalcitické mramory s různým podílem dolomitu a flogopitu. Při kontaktu s nadložními granátickými svory, které tvoří i vrchol "Kuchyňka", jsou silně tektonicky porušené, prokřemenělé a limonitizované. Limonit je produktem zvětrávání Fe-karbonátů (Fe-dolomitu až ankeritu) hydrotermálního původu, které tvoří krátké žilky a metasomatické impregnace v mramorech. Charakter horniny je analogický výskytu mramorů zrudněných galenitem u Borovce nebo u Koroužného, vlastní rudní minerály jsme však u Nedvědice dosud nezjistili. Ve stejném prostoru byla koncem osmdesátých let zjištěna geochemická anomálie Ag-Pb (Abraham et al. 1990). Ústí štoly je dnes zcela zapadlé a mohlo se nacházet uprostřed dnešní louky, západně od opuštěného lomu na gabro nad levým břehem Chlébského potoka, kde je vidět nepatrná zamokřená sníženina. Horní Loučky                 Takřka nic nebylo rovněž známo o zrudnění v mramorech olešnické skupiny na vrchu Rudník mezi Kaly a Loučkami, které představuje nejižnější rudonosné projevy v této jednotce (Abraham et al. 1990). Vtroušeninové Pb-Zn zrudnění, tvořené galenitem a sfaleritem je vázáno na silně silicifikované mramory, svory a blastomylonity (?) proniklé žilkami Fe-karbonátů. Z analýz dvou rudních vzorků vyplynulo, že jde o Zn-Pb zrudnění s velmi nízkým obsahem Ag (25 a 43 g/t), prakticky bez obsahu Au (0,02-0,04 g/t). Leží v tektonicky exponovaném prostředí bítešské dislokace a není bez zajímavosti, že podobné zrudnění (navíc s žilami barytu) v analogické pozici při okraji olešnické skupiny vystupuje na JZ odtud u Jasenice nedaleko Náměště nad Oslavou.                 Na povrchu nejsou na lokalitě patrné žádné nesporné stopy po starém dolování (snad jen náznak mělké propadliny), je však velmi málo pravděpodobné, že v oblasti, která byla osídlena už v 13-14. století (viz např. hrad Loučka) by tento nápadný rudní výskyt ušel pozornosti prospektorů. Podle ústního sdělení R. Zejdy, který se zúčastnil na průzkumných pracích koncem osmdesátých let, jeden z vrtů zastihl zavalenou starou štolu (?). Snad se zdejšího zrudnění může týkat zmínka z 1.2.1537 o dolování na tzv. Friedenbergu u Tišnova (Kabátová 1975). V oblasti se nachází počeštěný název "Mírová" jako označení dvou kopců, ležících však J a JZ od Horních Louček v moraviku ve skupině Bílého Potoka, známé rovněž malými ložisky Ag-Pb-Zn-Cu rud. Závěr Provedené výzkumy ukázaly, že v oblasti svratecké klenby moravika se historické kutací pokusy orientovaly nejen na prostor známého štěpánovského revíru, nýbrž na celý západní obvod klenby (srovnej obr. 1). Vyhledávání Ag-Pb-Cu zrudnění tam bylo nepochybně usnadněno jeho stálou vazbou na určité rozlišitelné typy mramorů olešnické skupiny na straně jedné a dále na bezprostřední okraj bítešské skupiny na straně druhé. Za další prokazatelné Pb-Zn indicie v olešnické skupině v této oblasti lze považovat nálezy sfaleritu, galenitu a chalkopyritu ve vrtu 300 m JJZ od grafitového dolu Velké Tresné (Láznička 1964). Za zmínku rovněž stojí i další lokality Ag-Pb (-Zn-Cu) zrudnění, o nichž však máme pouze kusé informace (např. Křtěnov, D. Čepí, Borač, Doubravník, Kaly, Strhaře, Rašov). Ve světle těchto poznatků se jako reálné rovněž jeví údaje Wolfskrona (1889) a Chlupáčka (1939) o těžbě stříbra v jižní části olešnické skupiny v okolí Čučic a Oslavan. Za další indicie v tomto směru pokládáme vzorky galenitu v křemenné žílovině z Oslavan (sbírka MZM), ústní sdělení geologa Rosických uhelných dolů dr. L. Malého o žíle s chalkopyritem z krystalinika v podloží permokarbonu u Oslavan a zmínka o nálezech hornických želízek u Čučic (Doležel 1904). V dalším případě - dokladu zatím ojedinělého kutacího pokusu na Ag-Pb rudy v analogické vranovské skupině u Vranovské přehrady odkazujeme na příspěvek J. Šmerdy (JMM Znojmo) v tomto sborníku. Poděkování                 Za upozornění na některé zajímavé údaje vděčíme panu J. Bělušovi, dr. L. Rejlovi a J. Pelzovi. Děkujeme rovněž Ministerstvem kultury ČR, s jehož finanční podporou byla práce provedena v rámci projektu institucionálního výzkumu MKOCEZ00F2402 (S.H.) a zčásti projektu RK99P03OMG14 (S.H. a V.H.). Uvedené nové chemické analýzy byly provedeny v laboratoři Gematest Černošice. Literatura Abraham, M., Komínek, E., Hájek, J., Lacinová, A., Turnovec, I., Holub, M., Tesař, M., Procházka, J., Beneš, V., Chocholík, S., Kočí, T., Doležalová J., Zejda, R. (1990): Moravikum - Rudy, surovina polymetaly, baryt. - MS, Geofond Praha, P 50484. Češková, L. (1978): Metalogenetická charakteristika některých jednotek při východním okraji Českého masívu.- Folia Univ. J. E. Purkyně, 19, 3:7 - 99. d´Elvert, Ch. (1866): Zur Geschichte des Bergbaues und Hüttenwesens in Mähren und Oest. Schlesien. - Verlag d. histor. stat. Sektion, 1-438, Brünn. Doležel, F. (1904): Zpráva o "Musejním spolku" v Třebíči. - Čas. Morav. zem. muz., 4, 101-104, Brno. Houzar, S., Hrazdil, V., Malý, K., Pfeiferová, A., Sadílek, J. (2000): Charakteristika pozůstatků po starém dolování Ag-Pb-Cu rud ve štěpánovském rudním revíru, západní Morava Vlastiv. Sbor. "Západní Morava", 116-137, SOkA Žďár nad Sázavou a Třebíč. Chlupáček., P. (1936): Dějiny a přírodní poměry starých dolů na Ag, Pb, Sb, As rudu v západní Moravě. - Rukopis přednášky na něm. technice v Brně, 25 p. Chlupáček, P. (1939): Poznámky k historii dolování na Moravě - excerpce archivních pramenů. - MS, mineralogicko-petrografické odd. Moravského zemského muzea v Brně. Kabátová, L. (1975): Pamětní knihy (Gedenbűcher) z Archivu dvorské komory ve Vídni - významný pramen pro dějiny dolování v Čechách v 16. století. - Sbor. NTM Praha, Studie z dějin hornictví, 6, 138-171. Láznička, P. (1964): Ložiska a výskyty nerostných surovin na území mapy 1:50 000 Bystřice nad Perštejnem. - Rukopis, miner. petr. odd. MZM v Brně, 1-36. Malý, K. (1998): Současný stav lokalit dolování Pb-Zn-Cu-Ag rud ve svratecké klenbě (západní Morava). - Sborník příspěvků ze semináře "Stříbrná Jihlava" 1998, 63-71. Malý, K. (2000): Mineralogie polymetalických rudních výskytů ve svratecké klenbě moravika. MS, disertační práce, Katedra mineralogie, petrografie a geochemie přírod. fak MU v Brně. Mátl, V. (1965): Vyhledávací průzkum Pb, Zn (Cu) rud, Borovec u Štěpánova. 1959-1963. - MS Geofond. Praha. Polák, A. (1934): Dolování na Novoměstsku. - Nové Město na Moravě, 28 p. Polák, A. (1960): Nerostné bohatství Bystřicka. - Krajské nakladatelství. Brno, 76 p. Polák, A. (1980): Ložiskové poměry a stará báňská díla v štěpánovském rudném revíru. - Uranit, k.p. Dolní Rožínka, 23, 7:4. Sekanina, J. (1965): Minerály a jejich genetické vztahy k horninám na území geologické mapy 1:50 000, list M 33-93-B (Bystřice nad Pernštejnem). - Rukopis, miner. petr. odd. MZM v Brně. Štrejn, Z. (1960): K historii těžby barevných kovů na Štěpánovsku. - Rukopis, P 117 33, Geofond Praha. Wolfskron, M. (1889): Die Goldvorkommen Mährens. - Berg.-u. Hüttenm. Jahrb., 37:16-268. Vysočina - některé navštívené lokality Poslední aktualizace: 8.1.2017 Miroslav Bedáň, Copyright (C) 2007-2017. Všechna práva a práva ostatních autorů vyhrazena. Kopírování veškerých materiálů je dovoleno jen s písemným souhlasem autora webu.

Nálezy z lithného pegmatitu v Osové Bítýšce 23.10.2016       Lepidolit, Rubelit       Lepidolit, Rubelit       Lepidolit, Rubelit       Rubelit. žilka       Verdelit       Rubelit       Lepidolit, Rubelit       Muskovit       Skoryl       Muskovit       Jílový minerál?       Skoryl       Rubelit       Rubelit       Lepidolit       Lepidolit, Rubelit       Lepidolit, Rubelit       Rubelitová žilka       Rubelit       Rubelit       Rubelit Nálezy z desilik. pegmatitu Bory 28.2.2015       Zvětralý Opál       Opál       Opál (to samé trochu jinak)   Opál, Ortoklas, Biotit, Ferocolumbit?   Opál, Ortoklas, Biotit, Ferocolumbit?       Skoryl, Opál, Albit, Křemen       Ortoklas, Opál, Albit, Biotit       Ortoklas   Písmenkový pegmatit s komůrkami po vyluhovaném křemenu       Skoryl, Granát       Detail předchozího vzorku       Skoryl, Granát   Písmenkový pegmatit, v komůrkách hnědý Opál       Skoryl, Chalcedon       Skoryl, Ortoklas, Albit, Opál       Skoryl, Granát       Detail předchozího vzorku   Biotit, Opál, Ortoklas, Ferocolumbit?       Biotit       Ortoklas, Opál, Albit       Ortoklas, Opál       Detail předchozího vzorku       Diallag       Detail předchozího vzorku       Opál (z hadce) Nálezy z desilik. pegmatitu Bory 11.4.2015       Opál, Ortoklas, Biotit       Opál, Ortoklas, Biotit       Opál, Ortoklas, Biotit, ???       Detail předchozího vzorku       Opál, Albit       Chalcedon       Granát, Opál       Detail předchozího vzorku       Diallag       Opál       Opál (z hadce)       Opál (z hadce)       Opál (z hadce) Nálezy z Pekelské štoly - Stříbrné Hory 23.7.2011       Skorodit, Sekund. minerál Arsenu       Detail předchozího vzorku       Skorodit, Sekund. minerál Arsenu       Detail předchozího vzorku   Skorodit, Limonit, Sekund. minerál Arsenu       Detail předchozího vzorku       Vtroušený Sfalerit       Sekund. minerál Arsenu       Skorodit, Sekund. minerál Arsenu       Schwertmannit       Schwertmannit       Schwertmannit       Schwertmannit       Schwertmannit       Schwertmannit       Schwertmannit       Schwertmannit       Schwertmannit       Schwertmannit       Schwertmannit Mé úlovky z lomu v Hrubšicích 8.4.2007       Hydromagnezit, Artinit       Hydromagnezit, Artinit       Detail předchozího vzorku       Hydromagnezit, Artinit Hydromagnezit, Artinit, Huntit, Opál       Hydromagnezit       Huntit       Artinit       Artinit, Huntit, Opál Mé úlovky z Moravských Bránic 24.11.2006       Hessonit       Hessonit (nutno ještě očistit)       Hessonit, Epidot       Hessonit       Ortoklas       Diopsid       Hessonit       Hessonit       Hessonit (nutno ještě očistit)   Hessonit (největší nalezené krystaly 3x3 cm)       Hessonit, Ortoklas, Epidot Mé úlovky z lomu v Rosicích-Zastávce 15.7.2007       Kalcit, Chalkopyrit       Kalcit       Chalkopyrit       Chalkopyrit       Chalkopyrit       Kalcit, Chalkopyrit       Kalcit       Kalcit       Detail předchozího vzorku       Kalcit, Chalkopyrit       Kalcit       Kalcit Mé úlovky z lomu v Rosicích-Zastávce 4.11.2007       Kalcit, Chalkopyrit       Kalcit       Kalcit, Chalkopyrit       Detail předchozího vzorku       Kalcit       Morion, Limonit       Kalcit, Chalkopyrit       Kalcit       Chalkopyrit       Kalcit Mé úlovky z pole v Radenicích 10.2.2008       Srostlice x-Křemene (10x8 cm)       Křemen (12x6 cm)     Záhněda s ulomenou špicí (14x8 cm)     Pegmatit se Skorylem (nejv. x6 cm) Mé úlovky z pole ve Sklenném nad Oslavou 10.2.2008       Křemen, Záhněda (20x17cm)       Záhněda (18x16cm)       Křemen (x-9x5cm)       Záhněda (8x7cm)       Zdejší typický x-Křemene (8x5cm)       Záhněda (7x5cm) Oboustranná srostlice Záhnědy (12x8cm)       Záhněda (6x4cm)       Záhněda (11x8cm)       Čočk. Skoryl (2cm) Něco ze štoly Mír v Borovci u Štěpánova 15.8.2000 Malachit, Chryzokol (vzorek 18x12 cm)       Malachit - detail předch. vzorku Malachit, Azurit, Limonit (vzorek 22x19 cm)       Malachit - detail předch. vzorku Mé úlovky z Olomučan 14.3.2002 Křemen, Křišťál  - "Rudická koule" (12x10 cm) Křemen, Křišťál  - "Rudická koule" (8x7 cm) Křemen, Křišťál  - "Rudická koule" (11x10 cm) Fosilie Amonitu v Rohovci (12x11 cm) Něco ze Strážku z pegmatitu 6.8.1998       Skoryl (x-12 cm) Mé úlovky z lomu Tišnov-Dřínová 8.5.2003       Kalcit (15x13 cm)       Baryt (9x5 cm)     Kalcit, Baryt, Aragonit (30x21 cm) Kalcit, Baryt, Aragonit - detail předch. vzorku       Kalcit, Baryt (32x22 cm)     Kalcit, Baryt, Aragonit (18x11 cm)       Kalcit, Aragonit (18x11 cm)       Kalcit, Baryt, Fluorit (13x9 cm)       Kalcit, Baryt, Fluorit - dutina       Kalcit, Baryt (12x10 cm) Mé úlovky z lomu Křoví 8.6.2008 - nálezy alpské parageneze       Muskovit, Křemen, Chlorit       Detail předch. vzorku       Muskovit, Křemen, Chlorit       Křemen, Křišťál, Živec?       Epidot       Epidot, Chlorit, Adulár       Křemen, Chlorit             Epidot, Chlorit, Adulár         Křemen, Chlorit, Živec?         Detail předch. vzorku         Křemen, Chlorit, Epidot         Křemen, Křišťál, Biotit         Granát - Almandin (x-1,5 cm)       Detail předch. vzorku         Granát - Almandin (x-1,8 cm) Pár nestandardních úlovků z lomu Horní Bory (tentokrát trochu alpské mineralizace apod.) - 9.8.2008       Chalcedon       Muskovit, Chlorit         Křemen, Křišťál     Markazit, Muskovit, Křemen, ...       Detail předch. vzorku       Markazit Několik nálezů ze starého lůmku na mramor-Studnice 10.8.2008 Modré zrno v mramoru zatím neurčeného minerálu (apatit?) Další modré zrno v mramoru zatím neurčeného minerálu (apatit?) Narůžovělá zrna Klinozoisitu v mramoru       Zarostlá zrna Klinohumitu? Něco ze starého lomu Líšná-Hamr 10.8.2008       Fe-Vesuvian, Grosulár-Andradit Průnik skarnu pegmatitem (Hedenbergit, Granát, Amfibol, Magnetit)       Granát, Amfibol, K-živec         Amfibol         Amfibol         Hedenbergit Něco ze starého lomu v Sedlišti 10.8.2008           Zrna Gahnitu? v mramoru       Flogopit v mramoru       Kalcit Mé úlovky ze Zastávky u Brna 10.9.2000 - Halda dolů Jindřich a Julius         Hexahydrit, Copiapit           Sádrovec         Hexahydrit         Hexahydrit, Copiapit Něco ze Zbýšova - vl. sběry z haldy dolu Ferdinand 3.8.2003 + Něco z podzemí z dolů Jindřich II a Antonín       Kalcit (důl Jindřich II) Kalcit, Křemen - marmaroš. diamant (důl Jindřich II) Kalcit, Křemen - marmaroš. diamant (detail předch. vzorku)       Dolomit, Sádrovec (důl Antonín)       Dolomit, Sádrovec (důl Antonín)       Dolomit (důl Antonín) Kalcit, Dolomit, Baryt (důl Jindřich II) Kalcit, Dolomit, Baryt (detail předch. vzorku) Kalcit, Dolomit (halda dolu Ferdinand) Sádrovec - Mar. sklo (halda dolu Ferdinand) Zvětr. Pyrit, Ankerit (halda dolu Ferdinand)       Ankerit (halda dolu Ferdinand) Mé úlovky z Valdíkova 18.10.2003       Morion       Křemen. žíla s Morionem       Křemen       Křemen       Křemen       Hradb. Ametyst       Ametyst       Hradb. Ametyst       Ametyst       Morion, Křemen       Detail 1. dutiny předch. vzorku       Detail 2. dutiny předch. vzorku       Ametyst       Ametyst       Záhněda, Ametyst       Morion Mé úlovky z polí Laštovičky - Suky 8.3.2009       Záhněda (9x6cm)       Záhněda (8x5cm)       Záhněda (předchozí vzorek)       Záhněda (8x5cm)       Záhněda (předchozí vzorek)       Záhněda (9x5cm)       Záhněda (předchozí vzorek)       Skoryly (nejv. průměr 2cm)       Skoryl (2,8x1,5cm)       Skoryl (předchozí vzorek)       Záhněda, Křišťál (8x4cm) Záhněda, Křišťál (dutinka předch. vzorku) Pazourek z delufl. sedimentů (4x3cm) Záhněda s obrouš. hranami z delufl. sedimentů (3x3cm)     Opál z delufl. sedimentů (5x4cm) Dutina s x- křemene a křišťálu do 2cm       Křemen, Křišťál (7x5cm) Mé úlovky z pole u Níhova 2.5.2009       Opál         Zelený opál - Plazma          Opál       Granáty v hadci       Serpentin       Obecný bílý Opál       Antigorit, Granát - Pyrop       Chryzotil - Azbest       Zelený Opál - Plazma       Opál       Opál       Opál       Opál       Opál       Opál       Opál, Chalcedon       Opál       Opál       Zelený Opál - Plazma       Opál, Chalcedon       Opál, Chalcedon       Detail předch. vzorku       Detail předch. vzorku       Hnědý Opál       Hnědý Opál       Hnědý Opál Mé úlovky z lomu Křoví 2.5.2009 - Alpská mineralizace       Chlorit. Křemen, Epidot       Epidot       Epidot (předch. vzorek)       Křemen, Pyrit, Živec, Titanit       Detail předch. vzorku       Pyrit, Křemen, ...       Chlorit, Křemen       Křemen, Křišťál, Chlorit       Chlorit, Křemen, Pyrit       Detail předch. vzorku Mé nálezy z pole u Cyrilova 7.6.2009       Chalcedon       Chalcedon       Skoryl       Skoryl       Skoryl       Ilmenit       Ilmenit       Záhněda       Záhněda Mé nálezy z pegmatitu Dobrá Voda u Křižanova 7.6.2009       Rubelit, Verdelit       Lepidolit       Verdelit       Rubelit       Lepidolit       Verdelit       Rubelit       Rubelit Nálezy z polí u Křoví 27.3.2010       Tremolit       Skapolit       Skapolit       Skapolit       Skapolit       Skapolit       Skapolit       Amfibol ?       Amfibol ?       Amfibol ?       Hematit, Limonit       Hematit, Limonit       Opál       Opál       Opál       Opál       Opál       Opál       Hematit       Chalcedon, Opál,     Kašolong v Limonitu       Grafit Opět něco málo z lomu Tišnov-Dřínová 5.6.2011       Kalcit, Baryt, Limonit, Malachit       Detail předchozího vzorku       Kalcit       Kalcit       Detail předchozího vzorku       Baryt, Malachit       Detail předchozího vzorku       Kalcit, Ankerit       Kalcit, Aragonit, Ankerit       Detail předchozího vzorku       Kalcit       Detail předchozího vzorku       Kalcit, Aragonit, Ankerit       Kalcit, Aragonit, Ankerit Několik nálezů ze Škrdlovic 30.7.2011       Uraninit, Hematit, Kalcit       Detail předchozího vzorku       Uraninit, Hematit, Kalcit       Detail předchozího vzorku       Uraninit, Hematit, Kalcit,       U-sekundár ?       Detail předchozího vzorku       Uranová čerň Nálezy na poli - Pikárec 3.11.2013       Záhněda       Záhněda - To samé trochu jinak       Záhněda Polní nálezy z Netína 8.3.2014       Záhněda       Záhněda       Skoryl       Skoryly, Záhnědy       Skoryl Dolní Bory - Pole vlevo před obcí 3.5.2014       Záhněda       To samé trochu jinak Pikárec - Pole 3.5.2011       Muskovit       Záhněda       Záhněda       Křemeny, Záhnědy       Záhněda       Záhněda       Záhněda       Albit, Záhněda       Detail předchozího vzorku       Detail předchozího vzorku       Skoryly       Skoryl       Skoryl       Skoryl Pikárec 12.10.2014       Skoryl       Skoryly